Relativní neplatnost právních úkonů

Relativní neplatnost právních úkonů

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Relativní neplatnost právních úkonů je v občanském zákoníku definována v ust. § 40a, které stanoví, že „jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, 140, § 145 odst. 2, § 479, 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.“[1]  Narozdíl od úpravy některých právních řádů jiných evropských států a narozdíl od zásad UNIDROIT, jsou v českém právním řádu případy relativní neplatnosti vymezeny taxativně a lze tak a contrario dovodit, že ostatní případy neplatnosti právních úkonů budou neplatné absolutně. Pro právní úkony, které jsou stiženy vadou dle některého z takto vymezených ustanovení, mající za následek relativní neplatnost, se má za to, že takový právní úkon vznikl, od počátku existuje a zároveň se považuje za platný, pokud se ten, na jehož ochranu se relativní neplatnost vztahuje, neplatnosti právního úkonu nedovolal.

Osoba s oprávněním dovolat se relativní neplatnosti (oprávněná osoba)

Osobou, která se může neplatnosti dovolávat je zejména účastník vadného právního úkonu v případě, že důvody neplatnosti sám nezpůsobil. Oprávněnou osobou dovolávající se relativní neplatnosti může být i subjekt, který sice není účastníkem daného právního úroku, ale je tímto právním úkonem dotčen. Takovým způsobem se může například dovolávat neplatnosti právního úkonu podílový spoluvlastník, kterému podle ust. § 140 občanského zákoníku svědčilo předkupní právo a nebyl mu nabídnut převáděný podíl k odkupu. Takový spoluvlastník by se tedy mohl dovolávat neplatnosti právního úkonu, kterým došlo k převodu podílu v případě, že by to uznal za vhodné. Nicméně podle ust. § 603 odst. 3 občanského zákoníku interpretovaném v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky platí, že „převedl-li jeden z podílových spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl bez toho, že by ho nabídl ostatním podílovým spoluvlastníkům, mají tito spoluvlastníci možnost domáhat se na nabyvateli, aby jim spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi, aniž by se museli dovolat relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel spoluvlastnický podíl získal.“[2]

Relativně neplatné právní úkony jsou tedy podmíněně platné až do okamžiku, kdy se oprávněná osoba dovolá jejich neplatnosti, přičemž zde může nastat i situace, kdy oba (všichni) účastníci relativně neplatného právního úkonu o jeho neplatnosti vědí, avšak chtějí právní úkon ponechat platný a neplatnosti se nedovolávají. Takový právní úkon tak zůstane přes jeho vadnost platný a zákon ponechává na úvaze a iniciativě dotčené oprávněné osoby, zda se chce neplatnosti právního úkonu dovolat, či nikoliv. Vady právního úkonu, které zakládají možnost dovolat se jeho (relativní) neplatnosti tak nezakládají přímo automaticky neplatnost, ale způsobují, že je daný právní úkon oprávněnou osobou „naříkatelný“ a jeho neplatnost může za splnění zákonných podmínek nastat až pokud se oprávněná osoba jeho neplatnosti dovolá.

Dovolání se relativní neplatnosti

Dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu se rozumí, že oprávněná osoba doručí účastníkům právního úkonu svůj projev vůle, že právní úkon považuje za neplatný, přičemž musí uvést konkrétní důvod – vadu, pro kterou je právní úkon neplatný. Právní úkon, který má skutečně vady způsobující jeho relativní neplatnost, se okamžikem doručení takového oznámení stává neplatný ex tunc. „Aby nastaly účinky relativní neplatnosti právního úkonu, stačí i mimosoudní oznámení osoby úkonem dotčené, že se této neplatnosti dovolává a nevyžaduje se tedy vždy soudní výrok o neplatnosti.“[3] Shodně rozhodoval také Krajský soud v Hradci Králové, když ve svém rozhodnutí uvádí, že relativní neplatnosti právního úkonu vymezené v ust. § 40a není zapotřebí dovolávat se v samostatném soudním sporu. Postačí, když ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen a kdo ji přitom nezpůsobil, se relativní neplatnosti dovolal mimosoudně projevem adresovaným účastníkům právního úkonu. Otázku relativní neplatnosti právního úkonu lze řešit v soudním řízení jako otázku předběžnou“[4] (k předběžné otázce viz níže). Nejvyšší soud ve ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 948/2006 tato rozhodnutí potvrdil a upřesnil, když judikoval, že „právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně.“[5]

Vady právních úkonů v případech uvedených v citovaném ust. § 40a občanského zákoníku se, na rozdíl od právních úkonů absolutně neplatných, týkají především individuálních soukromých zájmů oprávněných osob a účastníků právního úkonu (resp. i osob, jichž se právní úkon týká) a z tohoto důvodu zákon s těmito vadami nespojuje automaticky právní následky neplatnosti právního úkonu (neplatnost absolutní). Považuje-li totiž oprávněná osoba učiněný vadný právní úkon sama pro sebe, tj. pro své individuální soukromé zájmy, za vyhovující a přijatelný, přičemž toto rozhodnutí ponechává zákon plně na jejím vlastním uvážení, neplatnosti právního úkonu se nedovolá. V důsledku toho zůstane právní úkon, i když s vadou, platný se všemi právními následky, které z právního úkonu vyplývají. Tento právní stav musí respektovat i soudy a jiné státní orgány a neplatnosti relativně neplatného právního úkonu tak nelze docílit jinak, než příslušným projevem vůle oprávněné osoby. To platí důsledně i tam, kde na základě takového právního úkonu vzniklo například vkladem do katastru nemovitostí věcné právo. Pokud se však oprávněná osoba rozhodne relativní neplatnosti právního úkonu dovolat, pak z jejího dovolání (oznámení) jako výslovného projevu jeho vůle musí být patrno, že se relativní neplatnosti právního úkonu skutečně dovolává, a dále v čem konkrétní vadu právního úkonu, která má za následek neplatnost, spatřuje. Skutečnost, že je k řádnému dovolání se relativní neplatnosti nutné i uvedení konkrétní vady právního úkonu opakovaně judikoval i Nejvyšší soud ČR, když například uvedl, že „dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem, který musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila.“[6]

Takové oznámení (dovolání se neplatnosti) má zásadní význam například v případě soudních sporů, kdy je část argumentace některé ze stran tvrzení o neplatnosti právního úkonu z důvodu, že oprávněná osoba byla uvedena druhou stranou v omyl.[7] V takovém případě je kromě obsahu vadného právního úkonu a jeho vadnosti třeba prokazovat i to, že se oprávněná osoba relativní neplatnosti řádně dovolala, to však neznamená, že by nebylo možné dovolat se, za splnění zákonných podmínek, relativní neplatnosti přímo v rámci soudního řízení (viz níže). Relativní neplatnost právního úkonu bývá v soudním řízení zkoumána zpravidla jako prejudiciální otázka. Jak je již uvedeno výše, právní následky dovolání se neplatnosti právního úkonu, které se stávají perfektními vždy ex tunc dojitím tohoto dovolání buď druhému účastníku, resp. ostatním účastníkům, relativně neplatného právního úkonu, anebo, dovolává-li se neplatnosti třetí osoba všem účastníkům právního úkonu.[8] Spor obvykle nastane v případě, kdy druhý účastník důvod relativní neplatnosti neuzná a jedná tak, jako by byl předmětný právní úkon bezvadný a platný, přičemž ani nehodlá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z vadného právního úkonu upravit jinak (dohodou o narovnání apod.). V takovém případě oprávněné osobě nezbude, než se domáhat soudní ochrany návrhem na zahájení soudního řízení. Takový žalobní návrh by, v případě, že je to možné, měl směrovat nikoliv na určení neplatnosti daného právního úkonu, ale na plnění, ke kterému by byla druhá strana povinna v případě, kdy by byl napadaný právní úkon neplatný. V opačném případě by totiž oprávněnému subjektu hrozilo zamítnutí jeho návrhu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu,[9] neboť ten zpravidla u určovacích žalob není dán, pokud lze žalovat na plnění. Nelze vyloučit ani domáhání se neplatnosti právního úkonu u soudu formou protinávrhu, popř. formou námitky jako obrany proti uplatněnému právu na plnění, přičemž soud i v těchto případech posoudí neplatnost právního úkonu jako předběžnou otázku. V případě, kdy se účastník dovolává neplatnosti až v řízení formou námitky, má toto dovolání právní účinky až od okamžiku, kdy dojde účastníkům vadného právního úkonu, nikoliv například jen účastníkům řízení či jejich právním zástupcům, neboť se jedná o hmotněprávní úkon s právními účinky od okamžiku doručení (oznámení).[10] Za těchto podmínek lze dle judikatury Nejvyššího soudu ČR za řádné dovolání se neplatnosti považovat tedy i tvrzení účastníka řízení v rámci žaloby, vyjádření apod., když v rozhodnutí rozsudku ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003 jednoznačně uvádí, že „žalobu na určení neplatnosti právního úkonu lze považovat za dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu.“[11] „Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán. Žalobní tvrzení lze vzhledem k jejich obsahu považovat za dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy, byť žalobce označil žalobu jako návrh na odstoupení od kupní smlouvy.“[12] Jak ale rovněž judikoval Nejvyšší soud ČR, „právní účinky dovolání se relativní neplatnosti nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu.“[13] Je proto nutné výše citovaná rozhodnutí vykládat společně tak, že vyjádření (resp. tvrzení v žalobě apod.) v rámci soudního řízení bude mít právní účinky dovolání pouze v případě řádného doručení všem subjektům napadeného právního úkonu a nepostačí tedy, pokud účastník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní.[14] 

Dle věty druhé ust. § 40a občanského zákoníku se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Oprávněnou osobou by tedy nemohl být subjekt, který písemný vadný právní úkon (smlouvu) sepisoval či subjekt, který by například ve smlouvě uvedl prohlášení, které by způsobovalo vadnost celé smlouvy. Pokud by však jedna smluvní strana smlouvu sepsala a druhá strana by tuto smlouvu podepsala a stvrdila by tak její obsah, kterým by mimo jiné bylo prohlášení této druhé strany mající za následek relativní neplatnost, byla by nejspíše osobou, která neplatnost způsobila tato druhá strana bez ohledu na to, že smlouvu nepřipravovala. Pokud by osoba, která způsobila relativní neplatnost právního úkonu, převedla práva a povinnosti z tohoto právního úkonu na jinou osobu, nemohlo by to mít vliv na to, že tato strana právního úkonu neplatnost způsobila, byť to bude již jiný subjekt. Právní nástupci osoby, která způsobila neplatnost, nemohou být oprávněnými osobami, neboť postoupením práv a povinností nelze způsobení vad zhojit a právnímu nástupci jsou postoupeny i ty „části“ právního úkonu, které vadu způsobují (například prohlášení uvádějící druhou smluvní stranu v omyl se postoupením práv a povinností stávají prohlášeními právního nástupce).

Promlčení u relativní neplatnosti

Oprávněná osoba, tedy osoba, která je účastníkem právního úkonu nebo je jím dotčena a nezpůsobila vadnost, pro kterou se lze dovolat relativní neplatnosti, se může této neplatnosti dovolat. Pokud však toto dovolání (oznámení účastníkům právního úkonu, že oprávněná osoba považuje daný právní úkon za neplatný a z jakých důvodů) je těmto subjektům doručeno až po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby ode dne, kdy toto právo mohlo být vykonáno poprvé,[15] lze, narozdíl od neplatnosti absolutní, uplatnit námitku promlčení. V této souvislosti též judikoval Nejvyšší soud ČR, že „právo dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení zákonného předkupního práva podílového spoluvlastníka se promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy došlo k uskutečnění právního úkonu, jímž nebylo předkupní právo respektováno, a to i v případě, kdy by k tomuto právnímu úkonu bylo ještě třeba úředního rozhodnutí.“[16] Poté, co je právo dovolat se neplatnosti právního úkonu promlčeno, je tedy třeba na právní úkon hledět jako na platný i pokud se oprávněná osoba neplatnosti později dovolávala, bylo-li promlčení namítnuto. Přičemž je-li v rámci soudního řízení vznesena oprávněná námitka promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti a soud o promlčení rozhodne má taková námitka účinky i vůči ostatním účastníkům řízení.[17]  Promlčení práva dovolat se neplatnosti právního úkonu však nemůže zhojit vadnost právního úkonu, která trvá i nadále, ale nelze se již na základě ní dovolávat neplatnosti právního úkonu.

Neplatnost právního úkonu pro nedostatek formy sjednané dohodou účastníků

Ust. § 40 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.“[18] Věta třetí ust. § 40a občanského zákoníku zahrnuje do taxativního výčtu případů relativní neplatnosti též neplatnost právního úkonu pro nedostatek formy, která byla sjednaná dohodou účastníků právního úkonu. V citovaném ustanovení je tak stanovena neplanost právních úkonů pro nedostatek formy, přičemž u nedostatku formy stanovené zákonem, tedy nedodržení písemné formy či formy úředního zápisu tam, kde to stanoví zákon je tato neplatnost absolutní a naopak v případě nedodržení sjednané formy se jedná o neplatnost relativní. Relativní neplatnost se v tomto případě zdá být namístě, neboť například není důvod, proč by neměla platit ústně uzavřená dohoda přesto, že si původně smluvní strany sjednají, že ji uzavřou písemně, pokud budou mít obě strany zájem takovou dohodu přes nedostatek formy plnit

Neplatnost právního úkonu pro rozpor s obecně závazným právním předpisem o cenách

Věta čtvrtá ust. § 40a občanského zákoníku stanoví, že „je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá,“[19] přičemž obecně závazným právním předpisem o cenách se rozumí zejména zákon č. 526/1990 Sb., zákon o cenách a vyhlášky, které jej provádějí. Toto ustanovení tak speciálně upravuje případ neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem (srov. ust. § 39 občanského zákoníku). Narozdíl od obecné úpravy neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem se zde jedná o zcela specifickou částečnou relativní neplatnost pro případy, že byl právním úkonem porušen cenový předpis.  Na základě tohoto speciálního ustanovení není neplatný celý právní úkon – například ujednání o ceně, ale pouze část tohoto ujednání v mezích přesahujících cenová pravidla. To znamená, že je-li například právním úkonem sjednána cena ve výši „100“ za zboží, u kterého je stanovena právním předpisem o cenách maximální cena „80“, je tento právní úkon částečně relativně neplatný, a to v rozsahu částky „20“, tedy částky přesahující maximální cenu, přičemž právní úkon, kterým byla tato cena sjednána zůstává v platnosti s upravenou cenou ve výši „80“.[20]  Takovéto neplatnosti by se samozřejmě musela oprávněná osoba nejprve řádně dovolat, přičemž oprávněnou osobou zde může být osoba, která je takovým právním úkonem dotčena. Následkem řádného dovolání se relativní neplatnosti by byl právní úkon v rozsahu částky „20“ od počátku neplatný a druhé straně by tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Možnosti zániku relativní neplatnosti

Jak již bylo uvedeno výše, právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Byla-li při dovolávání se relativní neplatnosti po této lhůtě vznesena námitka promlčení, nelze oprávněné osobě toto právo přiznat a naříkatelnost vadného právního úkonu oprávněné osobě zaniká (přesněji nelze se úspěšně domávat určení relativní neplatnosti soudem).

Narozdíl od neplatnosti absolutní, pro kterou nelze vadný právní úkon jakkoliv zhojit a chtějí-li být účastnící daného právního úkonu jeho obsahem vázáni, nezbývá jim nic jiného, než uzavřít právní úkon znovu a bezvadně (ovšem již s právními následky ex nunc), lze vady relativně neplatného právního úkonu zhojit. Relativně neplatný právní úkon lze zhojit jednak ratihabicí, neboli dodatečným potvrzením platnosti vadného právního úkonu a jednak tím, že vada právního úkonu, která způsobovala relativní neplatnost odpadne (konvalidace).

Ratihabicí (z lat. ratihabitio, z ratus = pevný + habere = mít) se v kontextu relativní neplatnosti rozumí, že účastníci relativně neplatného právního úkonu, resp. i osoby tímto úkonem dotčené, vadný právní úkon dodatečně schválí, čímž dojde k zániku relativní neplatnosti. Takovým způsobem může dojít například k zániku relativní neplatnosti právního úkonu, který nebyl učiněn ve formě, kterou si dohodli jeho účastníci, k čemuž postačí pokud účastníci právního úkonu potvrdí, že je tento právní úkon přes takové vady platný a že jej takto schvalují. V některých situací má pro možnost ratihabice zásadní význam schválení vadného právního úkonu ze strany osoby, která sice není jeho účastníkem, ale je osobou, která je jím dotčena (například opomenutý spoluvlastník, jemuž svědčilo předkupní právo a nebyl mu nabídnut k odkupu převáděný podíl). K tomu, aby došlo k dodatečnému schválení relativně neplatného právního úkonu je tedy třeba, aby jej schválily všechny oprávněné osoby, tedy osoby, které by se jinak mohly dovolat jeho neplatnosti.  

Další možností zániku relativní neplatnosti je konvalidace („sesplatnění“) vadného právního úkonu. Ke konvalidaci relativně neplatného právního úkonu dojde, je-li vada právního úkonu odstraněna, resp. pokud vada odpadne (například při dodatečném udělení souhlasu k úkonu jednoho z manželů přesahujícím obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění). Stejně tak, pokud by byla například relativně neplatná nájemní smlouva z toho titulu, že pronajímatel uvedl nájemce v omyl prohlášením, že předmět nájmu má určité vlastnosti nutné pro sjednaný účel nájmu, mohl by se nájemce dovolat neplatnosti smlouvy do okamžiku, kdy by předmět nájmu tyto vlastnosti nenabyl, neboť poté by vada právního úkonu odpadla. Ostatní práva nájemce plynoucí tohoto z nepravdivého prohlášení by však podle jejich charakteru zůstala zachována.

Od relativní neplatnosti je nutné odlišovat institut odporovatelnosti  a odstoupení od smlouvy i když zejména v případě odstoupení jsou tyto instituty navenek velmi podobné.

Právní úprava relativní neplatnosti dle návrhu nového občanského zákoníku

Ustanovení § 516 návrhu nového občanského zákoníku stanoví, že „je-li důvod neplatnosti pouze v ochraně zájmu určité osoby, může námitku neplatnosti vznést jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné“[21].

Právní úprava nového občanského zákoníku tedy zachovává bipartici absolutní a relativní neplatnosti, nicméně opouští výčtovou metodu uplatněnou v dosavadním § 40a občanského zákoníku, když pro její vymezení volí obecné kriterium a ve shodě se standardními civilistickými přístupy evropské právní kultury preferuje hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní, jak již bylo nastíněno výše. K odchýlení od stávající právní úpravy také dojde v případě následků právních jednání (úkonů) učiněných pod hrozbou násilí. V současnosti jsou takové právní úkony absolutně neplatné dle ust. § 37 občanského zákoníku. Dle ustanovení § 517 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku by platilo, že „kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.“[22] Nový občanský zákoník se tedy vrací k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl), neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké a není pak důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I zde se tedy dává přednost autonomii vůle smluvní strany.[23]

 

 

[1] Ust. § 40a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozsudek ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000

[3] Judikát NS ČSSR, publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí pod R 50/1985 (po překladu)

[4] Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové in Soudní rozhledy č. 6, 1996

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,  sp. zn. 32 Odo 722/2003

[6] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,  sp. zn. 21 Cdo 948/2006

[7] Ust. § 49 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[8] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 1. vydání, 2008 , s. 349 - 353

[9] Ust. § 80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

[10] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv, op. cit., s. 349 - 353

[11] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozsudek, sp. zn. 29 Odo 102/2003, ze dne 24. září 2003

[12] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozsudek sp. zn. 32 Odo 722/2003

[13] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR rozsudek sp. zn. 2 Cdon 130/96, ze dne 29. 1. 1997

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR rozsudek sp. zn. 30 Cdo 437/2003

[15] Ust. § 101 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[16] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,  sp. zn. 32 Odo 568/2002

[17] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,  sp. zn. 22 Cdo 1669/2000

[18] Ust. § 40 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[19] Ust. § 40a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[20] Skála M., Skálová J.: Ceny v účetnictví a daních, ASPI 2002 č. 34 in databázový systém právních informací ASPI

[21] Ust. § 516 návrhu nového občanského zákoníku, ve znění po připomínkovém řízení – dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

[22]  Ust. § 517 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku, ve znění po připomínkovém řízení – dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

[23] Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku – následky neplatnosti dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html