Rozpor právních úkonů se zákonem

Rozpor právních úkonů se zákonem

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Právní úkon je významnou právní skutečností a je dle občanského zákoníku vymezen jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“[1] Právní úkony mohou činit právnické osoby a fyzické osoby. „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je  neplatný.“[2] „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“[3] Toto ustanovení tedy vyjadřuje následky právní nedovolenosti předmětu právního úkonu a v této části práce se hodlám zabývat problematikou rozporu právního úkonu se zákonem a následky takového rozporu.

„Neplatnost právních úkonů znamená, že právní úkon, který je neplatný, nenese s sebou právní účinky, jaké by jinak měl jako právní úkon platný.“[4] Rozeznává se zde absolutní neplatnost, která působí vůči všem, tudíž se jí může „dovolávat“ každý, kdo má na dané věci zájem a relativní neplatnost, které je v této práci věnována samostatná kapitola (viz níže kapitolu 4). K absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a zvláště pak v situaci, kdy je na podkladě takové smlouvy přiznáváno popřípadě odmítáno určité právo. Účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost daného úkonu a soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti z úřední povinnosti. Lze konstatovat, že v odůvodnění rozhodnutí se soud musí platností (resp. neplatností) právního úkonu zabývat jedině tehdy, pokud sám dovodí jeho neplatnost, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena.

            Je nutno též odlišit důvody neplatnosti, které musí být tvrzeny, mezi něž je možno zařadit důvody, které leží na straně subjektu dovolávajícího se neplatnosti (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít nebo právě rozpor se zákonem).“[5]

Stejně tak, jako ostatní (v prvním odst. kapitoly) uvedené důvody neplatnosti, je absolutně neplatný i právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, obchází jej, či se příčí dobrým mravům.[6] „Pokud jde o ratio těchto dvou institutů, tak lze dojít k závěru, že absolutní neplatnost je vyjádřením veřej­ného zájmu (viz níže). Neplatnost v těchto případech odráží tako­vý rozpor se zákonem, který z hlediska veřejného zájmu v soukromoprávních vztazích vede až k nejtěžší sankci – k absolutní neplatnosti. Naopak v případě relativní neplat­nosti jde o vady právních úkonů, které jsou již takového charakteru, že je není třeba podřizovat ochraně veřejné­ho zájmu (v takovém rozsahu jako výše uvedené). Rozli­šovacím kritériem tak je charakter chráněných zájmů a je­ho intenzita spojená s přiměřeností aplikace právních norem, které jsou vyjádřením těchto zájmů.“[7]

Jak bylo výše předestřeno, je i v rámci české právní úpravy dána přednost neplatnosti částečné ve snaze zachovat ostatní části právního úkonu, pokud to bude v daném případě možné. Ustanovení § 41 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato část, pokud z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.“[8] Toto ustanovení je obdobné i v ostatních právních řádech evropských zemí a v praxi nepůsobí větší problémy.

S určitými výhradami lze pojmy „odporující zákonu“, „odporující svým smyslem a účelem zákonu“, „příčící se zákonnému zákazu“ a ,,příčící se veřejnému pořádku a kogentním zá­konným ustanovením“ považovat v daných souvislostech za sobě odpovídající a slučitelné.[9] K rozboru právních následků je třeba si vyjasnit, co lze rozumět pod pojmem zákon a zákonný zákaz. Již V. Kubeš v komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému uvádí, že existovaly dva pohledy na výklad pojmu zákonný zákaz, což mělo vliv                  na interpretaci tehdejšího ust. § 879 odst. 1 československého obecného zákoníku občanského (smlouva, která se příčí zákonnému zákazu nebo do­brým mravům, jest nicotná).

První zastával názor, že se jedná o zákaz zákonný, tedy o zákaz uložený přímo zákonem v technickém smyslu, a nikoli tedy zákaz uložený např. podzákonnou normou. A druhý názor tvrdil, že zákonný zákaz je nutno chápat i jako zákaz uložený nižší normou, která byla „kryta“ delegující normou a která již charakter zákona měla.[10] J. Salač uvádí, že „pro sta­novení toho, co lze chápat pod pojmem „zákon“ v civilním kodexu, jsou (paradoxně) rozhodující ústavní pravidla o vztazích zákonů a prováděcích předpisů nižší právní síly. Jde totiž o to, zda například zákonný zákaz lze spatřovat i v zá­kazu, který vychází z prováděcího předpisu, v souladu s pravidly o ústavní delegaci možnosti vydávat prováděcí právní předpisy.“[11] Dle ústavy České republiky může vláda vydávat nařízení pouze k provedení zákona a v jeho mezích[12] a ministerstva, jiné správní úřady a samosprávné celky k tomu potřebují výslovné zmocnění zákonem[13]. Listina navíc stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.[14]

Pokud bych se pustil do úvah de lege ferenda, jeví se mi v tomto případě daleko příhodnější užití pojmu „zákonný zákaz“ z Československého obecného zákoníku občanského, než pojmu „zákon“ v platném občanském zákoníku. Pojem „zákonný zákaz“ by potom bylo možné jednoznačně definovat, bez ohledu na to v jakém kontextu je vykládán, tedy například jako zákaz obsažený v zákoně či v právní normě mající stejnou nebo vyšší právní sílu, a zákaz obsažený v jiném obecném právním předpisu, který byl vydán v souladu s pravidly o ústavní delegaci možnosti vydávat prováděcí právní předpisy. Zákonu by pak bylo možno i v občanském právu ponechat obecnou definici, a nebylo by nutné za něj považovat, dle ratio legis ust. § 39 občanského zákoníku, právní normy, které formu zákona vůbec nemají.

Vzhledem k subsidiární a obecné povaze občanského zákoníku je nyní třeba zamyslet se nad tím, kdy bude ustanovení § 39 aplikováno. Tedy zda je třeba toto ustanovení považovat za sankci za každý rozpor právního úkonu se zákonem, resp. za každý rozpor se zákonným zákazem nebo příkazem. Půjde tedy o otázku právních následků rozporu právního úkonu se zákonem.

I touto problematikou, která je v rámci kapitoly stěžejní, se ve výše zmíněném komentáři V. Kubeš zabývá a upozorňuje na dva směry s původně opačnými názory. První směr zastával názor, že smlouvy příčící se zákonu jsou neplatné bez ohledu na to, zda je v konkrétním zákazu neplatnost vyslovena. Tento směr se stal později menšinovým a následně připustil existenci případů, kdy jeho teze aplikovat nelze. Naproti tomu druhý směr se drží restriktivního výkladu a zastává názor, že bude vždy záležet na výkladu konkrétního speciálního ustanovení.[15]

V prvním případě by se potom ustanovení § 39 stalo jakousi generální klauzulí, která by byla aplikována na všechny případy i pokud by zvláštní zákon daný právní úkon pouze zakazoval a neplatnost nestanovil. Jiná ustanovení, ať již zvláštních zákonů nebo občanského zákoníku, která by stanovila neplatnost současně, by pak měla pouze deklarující smysl a neměla by příliš velký význam. V druhém případě by byl § 39 ustanovením subsidiárním, přičemž by záleželo na výkladu zvláštních ustanovení, která obsahují určitý zákaz nebo příkaz, zda se uplatní sankce neplatnosti daného konkrétního právního úkonu pro eventuální rozpor. Tento názor se tak staví proti tomu, aby v ustanovení § 39 o neplatnosti právních úkonu contra legem byla spatřována klauzule, která by nahrazovala sankci v případech, kdy by ve zvláštním usta­novení chyběla.[16]

Chceme-li zjistit, zda má být na konkrétní případ § 39 aplikován, a právní úkon se tak stane neplatným, musíme identifikovat tři základní situace, které mohou ve vztahu občanského zákoníku vůči zakazujícímu zvláštnímu právnímu předpisu nastat.

První situace by nastala, pokud by zvláštní předpis obsahující zákaz daného právního úkonu taktéž stanovil jako sankci za jeho porušení neplatnost. Zde by potom neplatnost právního úkonu, jako následek jeho nedovolenosti, nemohla být zpochybňována. Určení, zda má být postupováno podle občanského právního předpisu nebo dle zvláštního zákona, by pak mělo význam, jen pokud by neplatnost dle zvláštního zákona byla relativní, či by nebylo zřejmé o jaký druh neplatnosti má jít. V případě relativní neplatnosti nejde vlastně o neplatnost, ale o naříkatelnost daného právního úkonu, kdy se oprávněný subjekt může u soudu domáhat prohlášení úkonu za neplatný, přičemž toto právo je zpravidla omezeno dalšími omezujícími pod­mínkami[17] (podrobněji viz kapitolu 4).

Druhá možnost nastane, pokud zvláštní předpis sice bude daný právní úkon označovat za zakázaný, ale výslovná sankce neplatnosti v něm uvedena nebude. Zde bude vzhledem k subsidiárnímu charakteru ustanovení § 39, záležet na výkladu ustanovení speciálního zákona, ve kterém je konkrétní zákaz obsažen. Vzhledem k tomu, že se zde bude jednat pouze o pomůcky výkladu, lze tak dojít v konkrétním případě k závěru, že právní úkon je neplatný a v jiném případě k závěru opačnému, přestože se bude jednat o to samé ustanovení.[18] V těchto situacích je tedy nezbytné posoudit každý konkrétní případ ohledně každého předmětného zákonného ustanovení.

Třetí možnost by nastala, kdyby ustanovení zvláštního zákona, které obsahuje zákaz právního úkonu, nestanovilo jako sankci neplatnost takového úkonu, avšak by zde byla uvedena jiná sankce. Domnívám se, že i zde bude nutné užít výkladu speciálního zákona, kde rozhodující bude smysl a charakter dané sankce. V tomto vztahu tu lze při výkladu rozlišit dva druhy sankcí. V prvním případě bude při zkoumání smyslu a účelu sankce zvláštního zákona zřejmé, že druh sankce plně nahrazuje sankci neplatnosti dle § 39 například proto, že by její užití bylo absurdní a neúčelné. V takovém případě se tedy užije sankce zvláštního zákona a neplatnost dle § 39 vyslovena nebude. Druhý případ nastane, pokud bude při interpretaci nejasné, zda není třeba užít současně sankci zvláštního zákona i sankci neplatnosti dle § 39. V takové situaci bude nutné zkoumat obě ustanovení ve vztahu ke konkrétnímu případu, ale v obecné rovině se přikláním k názoru, že neplatnost by být vyslovena neměla.

V těchto případech by také bylo namístě interpretovat ust. § 39 s ohledem na § 134 německého občanského zákoníku, který stanoví, že „smlouvy příčící se zákonnému zákazu jsou neplatné jen tehdy, když ze zákona nevyplývá nic jiného“. Uvažujeme-li de lege ferenda bylo by možná vhodné zařadit podobné ustanovení i do české právní úpravy. Zde tedy platí, že jestli z dikce, smyslu a účelu daného ustanovení nevyplývá, že bylo zamýšleno, aby právní úkony učiněné v rozporu s tímto ustanovením byly ex lege neplatné, je třeba je považovat za platné.[19]

Nelze než souhlasit s autorem I. Telcem, který uvádí, že „normální je, že soukromé smlouvy jsou spíše platné nežli neplatné, jinak by nebyly uzavírány. To platí o veškerých soukromoprávních jednáních. Cílem projevů vůle v soukromém právu je, aby projevená vůle platila, zavazovala, nikoli, aby byla k ničemu.“[20] Obecně by tak měla být dána přednost platnosti právního úkonu před jeho neplat­ností, třebaže z ustanovení § 39 občanského zákoníku nic takového nevyplývá.

Dalším kritériem, které může být rozhodné pro aplikaci ust. § 39, a tedy pro zneplatnění právního úkonu, je zjištění, vůči komu zákaz směřuje – komu je případná sankce určena a zároveň určení, koho má dané ustanovení chránit. K této otázce J. Salač uvádí, že směřuje-li zákonný zákaz proti oběma stranám, které uzavřely smlouvu, čímž měly porušit tento zákaz, zpravidla (ni­koliv vždy - opět závisí na výkladu a posouzení) je třeba dospět k závěru, že taková smlouva je neplatná. Po­dobně je patrně třeba usuzovat i v případě, že zákonný zákaz (zákonná překážka) směřuje pouze vůči jedné straně, ale druhá strana smlouvy o tomto zákazu v době uzavírání smlouvy věděla. V po­sledně uvedeném případě jde však již o otázku přimě­řenosti, přičemž tato přiměřenost spočívá především v intenzitě rozporu se zákonným zákazem.[21] Ale i v těchto případech bude, před zkoumáním platnosti, třeba nejprve přistoupit k legálnímu (státem kongentními normami přikázanému) výkladu samotné smlouvy. Nejprve bude třeba posoudit existenci rozporu se zákonem a až po té bude možné řešit jeho následky, tedy případnou neplatnost. Takový rozpor nastává, nelze-li při použití státem stanovených výkladových pravidel dospět k jejímu souladu.[22]

Významným faktorem, při zkoumání následků rozporu se zákonem, je otázka přítomnosti dobré víry stran. Musíme se ovšem zamyslet, co lze za dobrou víru považovat a co nikoliv. J. Salač nutnost ochrany dobré víry ukazuje na příkladě, kdy strana sice věděla o zákonné překážce druhé strany uzavřít určitou smlouvu, ale nepředpokládala, že to může způsobit až neplatnost smlouvy.[23] Osobně se ale domnívám, že pokud strana věděla o zákonné překážce druhé strany, nelze říci, že má dobrou víru o správnosti smlouvy a otázka, jestli tato překážka může či nemůže způsobit neplatnost takové smlouvy, je spíše otázkou znalosti a předvídatelnosti práva, než ochrany dobré víry. Mám tedy za to, že tato zásada v tomto příkladě nebude významná v takové míře a ochrana dobré víry osoby, která o rozporu se zákonem věděla, ale věřila v to, že tento rozpor nemá za následek neplatnost dané smlouvy není až na výjimky na místě. Jinak by tomu však bylo v situaci, kde by jedna ze stran uzavřením smlouvy, nebo jen sjednáním určité zakázané klauzule, jednala v rozporu se zákonem, ale druhá by jednala po právu a o zákonné překážce druhé strany by nevěděla. I zde je nutné zkoumat smysl a účel zákona, a dále intenzitu rozporu a přiměřenost sankce, ale ochrana dobré víry zde bude mít význam zásadní a proto se nyní pokusím tento vztah dobré víry a ilegality trochu osvětlit.

Dle judikátu Nejvyššího soudu ČR je „neplatnost smlouvy způsobená tím, že smlouva se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu popř. zákonu objektivní skutečností; taková smlouva nemá právní následky zamýšlené účastníky bez ohledu na to, který z účastníků neplatnost způsobil a zda některý z účastníků uzavřel smlouvu v dobré víře.“[24] Je otázkou, do jaké míry lze toto rozhodnutí považovat za obecné stanovisko Nejvyššího soudu k vlivu bona fide na platnost právních úkonů a do jaké míry se pouze vztahuje ke konkrétnímu případu. Také lze argumentovat, že se jedná o neplatnost objektivní a že právní jednání je neplatné i kdyby strany o neplatnosti nevěděly a byly v dobré víře, že je platné. Přesto však mám za to, že s právními větami tohoto judikátu je třeba nesouhlasit a v následující úvaze se pokusím dospět k opačnému závěru, než Nejvyšší soud vyslovil.

Otázka neplatnosti soukromoprávního jednání pro jeho ilegalitu není taková, jak se snad může na první pohled zdát, jestliže se spokojíme jen s literárním textem dílčího podústavního předpisu. „Ustanovení § 39 občanského zákoníku netrčí mimo čas a prostor, naopak, je nedílnou součástí „pyramidově“ hierarchizovaného českého právního řádu jako rozumného a spravedlivě zacíleného celku, a proto jedině v tomto uspořádaném a účelném celku smí být vykládáno a používáno.“[25]

Nejvyšší soud zde vyslovil tezi, že dobrá víra, ve smyslu přesvědčení jednajícího o tom, že vzhledem k okolnostem jedná po právu, neovlivní objektivní neplatnost smlouvy stanovenou zákonem. Je tu zcela jasně řešen rozpor, zda chránit dobrou víru stran nebo prosazovat text zákona a přednost je jednoznačně dána zákonu. Pro posouzení přednosti je však třeba zamyslet se nad tím, kde v právním řádu ochrana dobré víry „stojí“. V pozitivněprávním pohledu je dobrá víra jedním z „osvědčených principů právního státu“ (viz preambuli Ústavy), je pojmem legislativně právním (nikoliv doktrinálním) a platí obecně, nikoliv jen pro zvláštní případy, kdy se jí zákon dovolává. Jedná se tedy o právní princip dovozený z Ústavy a v případě střetu principu zakotveného Ústavou se zákonem by z hlediska hierarchie právních předpisů by měla být dána přednost tomuto principu. Ochrana dobré víry, ale i další principy (viz níže) nejsou nezávazné filosofické teze, ale jedná se o pozitivněprávní principy, které jsou součástí českého právního řádu a jako takové musí být respektovány bez ohledu na to, zda jsou vyjádřeny výslovně.[26] Ustanovení § 39 je tedy nutno vykládat s ohledem na tyto zásady a o správnosti stanoviska Nejvyššího soudu, že právní úkon je automaticky neplatný pro rozpor se zákonem i když strany jednaly v dobré víře jeho právnost a platnost, lze tedy polemizovat.

Zakazuje-li zákon jedné ze stran, aby uzavřela smlouvu, nevyplývá z toho, že taková smlouva je automaticky nezá­konná a neplatná. To totiž závisí na zvážení dalších okolností, jako je jednak ve­řejný zájem - zejména v tom smyslu, k čí ochraně je určeno předmětné zákonné ustanovení, dále dikce, smysl a účel zákona, jakož i následky pro „nevinnou“ druhou stranu.[27] V případě, že zákonný zákaz směřuje pouze vůči jedné ze stran, je možné považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to v případě, že by její další platnost byla neslučitelná s účelem a smyslem zákazu.[28]

Domnívám se ale, že i při takovéto neslučitelnosti, by bylo správné posoudit, který ze zájmů je „vyšší“, a tudíž kterému má být dána přednost v situaci, kdy nelze ochránit oba. Tedy zda je vyšší zájmem uložit sankci a způsobit tak neplatnost smlouvy, nebo je-li důležitější ochrana práv nabytých druhou stranou po právu a v dobré víře. Pokud totiž druhá strana uzavře smlouvu, jejíž obsah žádný zákon nezakazuje, svědčí ji řada zásad soukromého práva - zásada autonomie vůle, zásada nabytých práv (iura qaesita), ochrana dobré víry, ale i zásada čl. 2 ústavy – vše co, není zakázáno, je dovoleno[29], a to bez ohledu na to, že jiný účastník právního úkonu jednal v rozporu se zákonem. Žádná z těchto zásad však není absolutní v tom smyslu, že by jí ostatní právní zásady byly podřízeny nebo dokonce rušeny. Jde zde o určitý systém vyvažování a o systém vzájemných korektivů. Je tedy nutné tyto zásady usměrňovat pomocí ostatních korektivů, posuzovat je a aplikovat vždy v kontextu s ostatními. I pravidlo, že právní úkony, které jsou v rozporu se zákonným zákazem či v rozporu s dobrými mravy, jsou za určitých okolností stiženy sankcí, je jednou ze základních zásad soukromého práva. Není však jakousi absolutní tezí, podle které by každý rozpor se zákonem (či dobrými mravy) měl znamenat neplatnost právního úkonu. Přičemž skutečnost, že právo spojuje s rozporem se zákonným zákazem či s rozporem s dobrými mravy určité právní následky, de facto dotváří stěžejní zásady soukromého práva, a to zásadu smluvní volnosti a zásadu smluvní spravedlnosti. Zásada smluvní volnosti v soukromém právu taktéž není absolutní a nachází své meze z hlediska obsahové náplně právních úkonů právě při aplikaci korektivů spočívajících v rozporu se zákonným zákazem a v rozporu s dobrými mravy.[30] Jinými slovy, neplatnost nemůžeme vyslovit při každém rozporu právního úkonu se zákonem, ale musíme každý konkrétní případ posuzovat podle zmíněných kriterií.

Aby mohla být jako sankce uložena neplatnost, musí existovat tzv. „kvalifikovaný“ rozpor. Takovým rozporem je třeba rozumět soukromoprávní jednání, kterým je člověku způsobena újma, jednání, jímž je porušen veřejný pořádek anebo obojí zároveň. Pojem „veřejný pořádek“ je tu ale nutné chápat v soukromoprávním významu, neboli opět restriktivně. Musí být vykládán tak, aby lidská svoboda byla co nejméně dotčena a k zásahu k ochraně veřejného pořádku (v našem případě vyslovení neplatnosti právního úkonu), by se mělo přistoupit, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout způsobem méně omezujícím svobodnou vůli.[31] Dle I. Telce doktrína kvalifikovaného rozporu se zákonem (nebo jinak doktrína právně nebezpečného rozporu se zákonem či zúženého rozporu), odpovídá legálnímu pojetí materiálních znaků trestného činu, resp. stupňům společenské nebezpečnosti činu ve smyslu trestního zákona (§ 3 odst. 4 trestního zákona).[32] Dle Listiny (čl.1) jsou lidé svobodní a jak již bylo zmíněno, každý může činit, co zákon nezakazuje. Zákonný zákaz ilegality tak lze bezpochyby považovat za jednu z mezí lidské svobody. Chceme-li takovou mez aplikovat, musíme postupovat dle legálních příkazů tak, jak jsou vymezeny v Listině, neboli dle příkazu šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny) a naopak dle zákazu zneužití zákonných omezení základních práv a svobod k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže zákaz ilegality má sloužit k ochraně člověka před újmou či k ochraně veřejného pořádku, což lze nepochybně považovat za jeho účel, vzniká tak onen „kvalifikovaný“ nebo „zúžený“ rozpor se zákonem a výklad neplatnosti právních úkonů musí být restriktivní v tomto smyslu.[33] Jen takovýto kvalifikovaný rozpor se zákonem přináší (například) legální důsledek neplatnosti, že majetkový prospěch z něj dosažený je bezdůvodným obohacením s legálním příkazem vydat jej tomu, na jehož úkor bylo získáno.[34] „Pokud nikomu nebyla přivozena „újma“, nemohl mít také nikdo majetkový prospěch na něčí „úkor“, protože obojí se podmiňuje a úkor stíhá újmu a obráceně […]. Pouze výkladem zužujícím státní zákaz soukromoprávních jednání na holou nezbytnost lze jedině splnit příkaz šetřit ústavně uznanou lidskou svobodu.“[35]

Ustanovení § 39 představuje tedy pouze určité vyjádření zásady legality, která se uplatňuje i v soukro­mém právu, avšak právě pro soukromé právo s příznačnou modifikací spočívající v tom, že má pouze subsidiární povahu. V soukromém právu je totiž třeba považovat použití sankce neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 občanského zákoníku za krajní řešení,[36] stejně tak, jak k tomu dospěli již římští právníci. Ust. § 39, jakožto vyjádření zásady zákonnosti v soukromém právu, nemůže být vykládáno v rozporu se zásadou právnosti, spravedlnosti, neboť zákonnost je teprve jedna z forem právnosti a tím je právnost jednoznačně nadřazena - nejde o „zákonný stát“ nýbrž o „právní stát“[37].

Nejedná se zde o postup mimo rámec platných zákonů, ale o zákaz užití platného zákonného ustanovení způsobem, jenž odporuje některé z nadřazených ústavních zásad, kdy by důsledkem bylo, jak již několikrát vyslovil Ústavní soud ČR, pouze „sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti“[38]. Ústavní soud ČR například ve svém nálezu judikoval, že „soudy nejsou při interpretaci ustanovení právního předpisu absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit tehdy, vyžaduje-li to jeho účel, historie jeho vzniku nebo některý principů mající základ v ústavně konformním právním řádu jakožto významovém celku. Rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“[39], čímž de facto potvrdil i povinnost soudů dávat přednost ústavním zásadám před takovou aplikací zákona, která by byla s nimi v rozporu a to i v případě, že se tím od doslovného znění zákona odchýlí.

 

 

[1] Ust. § 34  zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[2] Ust. § 37 odst.1., 2.,  zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[3] Ust. § 39  zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[4] Češka, Z., in Madar, Z., a kol.: Slovník českého práva, 2. Rozšířené a podstatně přepracované vydání k 1.1. 1999, Linde Praha a.s., s. 746

[5] Krajský soud v Brně: K absolutní neplatnosti smlouvy podle § 37 a násl. občanského zákoníku, Právní rozhledy 2/1999, s. 92-94

[6] Češka, Z., in Madar Z., a kol.: Slovník českého práva, 2. Rozšířené a podstatně přepracované vydání k 1.1. 1999, Linde Praha a.s., s. 746-747

[7] Salač J.,: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku, Právní rozhledy, č. 10/1997, s. 511

[8] Ust. § 41 odst.1.,  zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[9] Salač J.: op. cit., s. 511

[10] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl IV., Praha 1936, s. 127-128

[11] Salač J.: op. cit., s. 511

[12] Čl. 78  úst. zák. č. 1/1993 (Ústava ČR)

[13] Čl. 79 odst. 3. úst. zák. č. 1/1993 (Ústava ČR)

[14] Čl. 4 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993)

[15] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl IV., Praha 1936, s. 128-129

[16] Salač J.,: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 10, 1997, s. 511-512

 

[17] Salač, J.: op. cit., s. 512

[18] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: op. cit. s. 128-129

[19] Salač J.,: op. cit., s.512

[20] Telec, I.: Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy č.5, 2004, s. 164

[21] Salač J.,: op. cit., s. 512

[22] Telec, I.: Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy č. 5, 2004, s. 165

[23] Salač J.: op. cit., s. 512

[24] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. Zn. II Odon 53/96,: K procesnímu nástupnictví. Přípustnost a důvodnost dovolání. Neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s právním předpisem, Soudní rozhledy č.6, 1996, s. 149

[25] Telec, I.: Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy, č.5, 2004, s. 164

[26] Telec, I.: op. cit., s. 164-165

[27] Kötz, H.,Europäisches Vertragsrecht, C.H.Beck Mnichov, sv.I., 1996, s.249 in Salač J.,: op. cit., s. 513

[28] Salač J.: op. cit., s. 513

[29] „Každý může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ čl. 2 odst. 4., ust. zák. č. 1/1993 (Ústava)

[30] Salač, J.: Rozpor s dobrými mravy a se zákonným zákazem, Právní rozhledy č. 6, 2000, s. 250

[31] Telec, I.: op. cit., s. 167

[32] Telec, I.: op. cit., s. 165

[33] Telec, I.: op. cit., s. 162-166

[34] Ust. § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[35] Telec, I.: op. cit., s. 166

[36] Salač J.,: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 10, 1997, s. 513

[37] Telec, I.: op. cit., s. 168 (pozn. pod čarou)

[38] Dostál, M.: Úvaha o přirozeném právu, spravedlnosti a soudcovské odpovědnosti. Jurisprudence č. 2,2003, s. 14

[39] Nález Ústavního soudu č.13/1996 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.7, Praha 1997, s. 87