Právní úkony v tísni za nápadně nevýhodných podmínek

Právní úkony učiněné v tísni za nápadně nevýhodných podmínek

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...) 

Jednou ze základních podmínek platnosti a bezvadnosti právního úkonu je i existence svobodné vůle subjektu, který je jeho účastníkem. Vadnost právního úkonu spočívající v absenci či omezení svobodné vůle, může mít podle charakteru vady svobodné vůle buď za následek jeho absolutní neplatnost nebo, pokud je právní úkon platný a pokud je jím smlouva, možnost účastníka, jehož pohnutka nebyla vedena zcela svobodnou vůlí, od takové smlouvy odstoupit. Ustanovení § 49 občanského zákoníku stanoví, že „účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.“[1] Jak již bylo uvedeno výše, odstoupit lze pouze od dvou a vícestranného právního úkonu – od smlouvy. Dalším předpokladem možnosti odstoupit od smlouvy v důsledku vady svobodné vůle je, aby byl daný právní úkon platný. V případě vady vůle právního úkonu je tedy nejprve třeba zkoumat, jednak čím byla svobodná vůle účastníka narušena, ale také vědomí druhé strany ve vztahu k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám účastníka, jehož svobodná vůle byla narušena. Právě tyto skutečnosti jsou totiž rozhodné pro určení, zda půjde o právní úkon platný či neplatný (viz níže).

Smyslem a účelem tohoto ustanovení bude dosáhnout ve smluvních vztazích jinak ovládaných zásadou smluvní autonomie (volnosti) potřebnou vyrovnávací spravedlnost (ekvitu) a umožnit tak osobě jednající v tísní za nápadně nevýhodných podmínek od takové smlouvy odstoupit, a to bez ohledu na to, že druhá smluvní strana o takové tísni nevěděla a nevyvolala ji. Jedná se tedy ve vztahu k ust. § 37 občanského zákoníku, které stanoví, že „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný,“[2] o určitou speciální vadu vůle, kdy možnost odstoupit od takové smlouvy je dána objektivně při splnění podmínek existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek současně, a to bez ohledu na vůli a jednání druhé smluvní strany. Jelikož však z ust. § 37 občanského zákoníku vyplývá, že právní úkon, který není učiněn svobodně je neplatný, je třeba právní úkony platné učiněné v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, u nichž je dána možnost odstoupit, považovat za právní úkony učiněné svobodně. V opačném případě by totiž byly absolutně neplatné a nebylo by možné od nich odstupovat. Platný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek tedy bude úkon, „který byl učiněn svobodně bez donucení, nicméně svoboda při rozhodování byla určitými okolnostmi ovlivněna.“[3] K rozlišení, kdy půjde o neplatnost dle ust. § 37 občanského zákoníku a kdy se naopak bude jednat o smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek judikoval též Nejvyšší soud ČR tak, že „při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné vyhrůžky, a proto právní úkon není absolutně neplatný.“[4] Tento výklad se sice poněkud odchyluje od textu zákonného ustanovení, neboť to by v takovém případě muselo znít spíše jako „právní úkon učiněný pod fyzickým donucením či bezprávní výhružkou je neplatný“ a nikoliv tedy že právní úkon musí být učiněn svobodně [...], jinak je neplatný. Současná právní úprava tedy mezi donucením, bezprávní výhružkou a jinými vadami svobodné vůle nerozlišuje, nicméně lze s výkladem dle této ustálené judikatury souhlasit, neboť v případě doslovného výkladu ust. § 37 občanského zákoníku by ust. § 49 postrádalo smysl a veškeré takové právní úkony by byly neplatné, což jistě není namístě.

Jelikož občanský zákoník pojem tísně nijak nevymezuje, je třeba při jejím definování vycházet z relativně jednotné judikatury a současné právní doktríny, kde je tíseň shodně vymezována jako „objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, například rozrušení, obavy o blízkou osobu apod. (nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení citovaného ust. § 37 občanského zákoníku), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.“[5] Tíseň lze tedy definovat jako „reálně existující objektivní stav, který se stal u jednajícího důvodem k jeho nesvobodnému projevu vůle. Pro stav tísně není právně rozhodné, jak vznikl (zda událostí, působením třetí osoby či druhého smluvního subjektu, resp. i počínáním samotné osoby postižené tísní).“[6] Podmínkou možnosti odstoupení od smlouvy je, aby tento stav tísně, jakožto subjektivního stavu jednajícího, existoval již v době, kdy byl právní úkon učiněn. Tíseň, jakožto subjektivní stav vědomí jednajícího však musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.[7]

Stav tísně, který daný účastník vnímal před uzavřením smlouvy a který v době uzavření smlouvy již neexistoval a stav tísně v době po uzavření smlouvy již možnost odstoupit od smlouvy nezakládá. Takovým případem však pravděpodobně nebude situace, kdy daný účastník bude v tísni před uzavřením smlouvy a tento psychický stav pomine během předsmluvních jednání v důsledku jeho očekávání, že danou smlouvu uzavře a jeho stav tísně tím pomine.

Vedle přítomnosti tísně v době uzavření smlouvy musí být smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. „Přestože se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci.“[8] Tyto předpoklady musí  být pro možnost odstoupení od smlouvy splněny současně. Nápadně nevýhodné podmínky lze definovat jako zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, resp. očividnou nevýhodnost dalších podmínek, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu.[9] Nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat objektivně a „musejí existovat již v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Objektivnost zde tkví zejména v tom, že smlouvy je třeba posuzovat vždy ve srovnání s obvyklými podmínkami, za kterých se v daném místě a v daném čase uzavírají obdobné smlouvy. Stejný názor zastává i ustálená judikatura Nevyššího soudu ČR, například v rozhodnutí, které uvádí, že „při posuzování, zda smlouva o nájmu nemovitosti byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 občanského zákoníku), je třeba vycházet ze srovnání těchto podmínek s obvyklými podmínkami, za kterých se v době uzavření smlouvy a v místě, ve kterém se pronajatá nemovitost nachází, podobné nemovitosti pronajímaly.“[10] Byla-li smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, je tedy vždy nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.[11]

Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky však jako důvod odstoupení od smlouvy nelze s úspěchem namítat při smlouvách odvážných (aleatorních), jako je například sázka a hra ve smyslu ust. § 845 občanského zákoníku. Stejně tak lze dojít i tomu, že u bezúplatných dobrovolně uzavřených smluv, jako je například darovací smlouva, je důkaz o nápadně nevýhodných podmínkách za této právní situace vyloučen, neboť darování svou povahou existenci nápadně nevýhodných podmínek vylučuje,[12] což bylo i potvrzeno rozsáhlou judikaturou Nejvyššího soudu ČR i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který potvrdil, že „v případě darovací smlouvy mezi fyzickými osobami je, z hlediska právní praxe, zcela nemožné prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření smlouvy, neboť je to právní skutečnost, kterou vylučuje již prostý fakt darování, jako dobrovolný bezplatný převod na straně dárce a úmysl tento bezplatný dar přijmout na straně obdarovaného.“[13]

Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám je v případě soudního sporu vždy na účastníkovi, který tvrdí, že smlouvu v takové situaci uzavřel. Pokud jde o prokazování nápadně nevýhodných podmínek, bude možné vycházet ze samotného textu smlouvy a ze smluv obdobných, které se ve daném místě a čase běžně uzavírají. Daleko náročnější však bude prokazování přítomnosti tísně, jakožto psychického stavu v době uzavírání smlouvy. Ani „shoda účastníků smlouvy o tom, že odstoupení jednoho z účastníků od smlouvy z důvodu, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že má za následek zrušení smlouvy, ještě nemusí znamenat, že odstoupení bylo skutečně platné či účinné a že smlouva je tak zrušena.“[14]

Jak již bylo předestřeno výše, odstoupit od smlouvy je možné pouze v případě, že daná smlouva je platná, neboť v případě neplatnosti se smlouva od počátku ruší. Posouzení platnosti smlouvy, u níž jsou dány podmínky pro možnost odstoupení od smlouvy z důvodu jejího uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek má zde zásadní význam, neboť se tu mohou obsahově překrývat i další instituty, a to neplatnost smlouvy dle ust. § 37 občanského zákoníku (bezprávní výhružka a absence svobodné vůle), ale také neplatnost dle ust. § 39 občanského zákoníku (rozpor s dobrými mravy). V případě, kdy by totiž byla smlouva učiněná v tísni za nápadně nevýhodných podmínek zároveň v rozporu s dobrými mravy, nebo by vada svobodné vůle spočívala v donucení, byla by taková smlouva neplatná a nebylo by možné od ní odstupovat.

Neplatnost smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek pro rozpor s dobrými mravy by zde připadala v úvahu například v případě, kdy by druhá smluvní strana o tísni tohoto účastníka a o nápadně nevýhodných podmínkách věděla a zneužila by toho na její úkor. Neboli smluvní strana by věděla o tísni druhé smluvní strany, a proto by této tísně zneužila a nabídla by této straně uzavřít nápadně nevýhodnou smlouvu nebo by věděla o tísni a o nápadně nevýhodných podmínkách a zneužila by toho k uzavření pro ni velmi výhodné smlouvy.

 

 

[1] Ust. § 49 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[2] Ust. § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[3] Vajgant, M.,: Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku a podle obchodního zákoníku, Právní rádce č.8, 1998, s. 10

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 752/99, ze dne 8. 2. 2001

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp .zn. 28 Cdo 1406/99

[6] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv , Občanský zákoník I, II, 1. vydání, C.H.Beck 2008 , s. 398

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp .zn. 3 Cdo 350/2000

[8] Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. I.ÚS 65/96

[9] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv, op. cit., s. 399

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 41/1996

[11] Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 47/92,  ze dne 5. 3. 1993

[12] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv, op. cit., s. 399

[13] Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 28/96

[14] Rozhodnutí NS ČR, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 8, 2003