Odstoupení od smlouvy

Odstoupení od smlouvy

(Pojem účel podstata smysl odstoupení)

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Dle ust. § 48 občanského zákoníku „může účastník odstoupit od smlouvy, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.“[1]

Zákon tedy umožňuje účastníkům při splnění dalších podmínek odstoupit toliko od smlouvy, jakožto základního soukromoprávního aktu. Možnost odstoupení od smlouvy tak nebude dána například u jednostranných právních úkonů apod. Smlouvou se rozumí dvou či vícestranný právní úkon, který vznikne shodným projevem vůle všech smluvních stran. Shodný projev vůle smluvních stran (konsensus) nastane, pokud jedna smluvní strana (či více smluvních stran) akceptuje úplně a bezpodmínečně návrh (ofertu) na uzavření smlouvy, který obdržela od druhé smluvní strany. Obsahem smlouvy pak jsou vzájemná práva a povinnosti, které si smluvní strany mezi sebou sjednají, přičemž zákon autonomii smluvních stran omezuje tak, že nelze smluvně upravit práva a povinnosti, která by byla v rozporu s platným právem. Smlouva, jakožto právní úkon, musí splňovat zákonem předepsané náležitosti dle ust. § 37 občanského zákoníku a je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti.[2] Od okamžiku uzavření platné smlouvy jsou smluvní strany jejím obsahem vázány a jsou tak povinny řádně a včas plnit své povinnosti a oprávněny požadovat sjednané plnění druhé strany tak, jak jim to z obsahu dané smlouvy plyne. Jak vyplývá ze zásady právní jistoty a ze zásady pacta sunt servanda, jsou smluvní strany smlouvou vázány a musejí ji dodržovat a řádně a včas plnit. V případě, že některá ze smluvních stran své povinnosti ze smlouvy neplní, je takové její jednání protiprávní a oprávněné smluvní straně tím vznikají sekundární práva a povinnosti vyplývající z neplnění, resp. z vadného plnění či z prodlení, přičemž původní nárok na plnění tím nezaniká.

Jednou z výjimek zásady pacta sunt servanda a jednou z možností zániku závazkového smluvního vztahu je právě možnost odstoupení od smlouvy. Jelikož se odstoupením od smlouvy zásadním způsobem zasahuje do právní jistoty smluvních stran a je tím narušena zásada ochrany nabytých práv, což je pro soukromoprávní vztahy nepochybně nežádoucí jev, je možnost odstoupení od smlouvy omezena pouze na případy, kdy je to zákonem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Obecně půjde zejména o situace, kdy je daná smlouva určitým způsobem vadná, kdy druhá strana neplní řádně a včas své povinnosti ze smlouvy, kdy se plnění smluvní strany stane po uzavření smlouvy nemožným, nebo pokud to smlouva umožňuje bez existence nějakého důvodu.

Od institutu odstoupení od smlouvy je třeba důsledně odlišovat ostatní následky vadných právních úkonů, zejména neplatnost právních úkonů (ať již absolutní či relativní) a odporovatelnost, i když některé prvky těchto institutů jsou obdobné. Vzhledem k tomu, že v případě absolutní neplatnosti je taková smlouva od počátku neplatná, nelze od ní jakkoliv odstupovat, když de facto neexistuje. Totéž platí i v případě relativní neplatnosti, pokud osoba, která je oprávněna se neplatnosti dovolat, takové své právo uplatnila. Výše uvedené potvrdil také Nejvyšší soud ČSSR, když judikoval, že „odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena.“[3]

Odstoupení je tedy možné, při splnění zákonem stanovených předpokladů v případě, že smlouva nevykazuje z hlediska náležitostí kladených objektivním občanským právem na její základní prvky jako právního úkonu, tj. na vůli a její projev, žádné vady, avšak kde určité nedostatky, které objektivní občanské právo nemůže pominout (poskytnutí nekvalitního předmětu plnění, neplnění ani v dodatečně poskytnuté přiměřené lhůtě apod.), vznikly až později v průběhu trvání právního vztahu založeného platnou smlouvou. Odstoupit od smlouvy může jen dotčený subjekt. Odstoupit od smlouvy nelze tam, kde závazek, na jehož nesplnění byla možnost odstoupení vázána, mezitím zanikl.[4] Obdobně též judikoval Nejvyšší soud ČR: „Dohodnutého práva odstoupit od smlouvy nelze využít poté, kdy závazek, na jehož nesplnění byla možnost odstoupení od smlouvy vázána, již zanikl.“[5] Odstoupení od smlouvy je výslovný, jednostranný, adresovaný a nezměnitelný projev vůle (právní úkon), který směřuje ke zrušení smlouvy a který, je-li učiněn v souladu s právem, má doručením druhé straně právotvorné účinky od samého počátku (ex tunc).[6] Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem a k jeho účinnosti proto není třeba souhlasu adresáta (druhé smluvní strany) a ani rozhodnutí soudu, jak je tomu v případě odporovatelnosti. Nicméně vzhledem k tomu, že odstoupením se daná smlouva ex tunc ruší jednostranným projevem vůle, má často za následek vznik sporu s druhou smluvní stranou, která má zájem na trvání smlouvy. Obvykle je pak namítáno, že pro odstoupení nebyly dány zákonem stanovené předpoklady, či že nenastaly podmínky, pro které smlouva odstoupení umožňuje. Eventuelně bývá namítáno, že projev vůle smluvní strany oprávněné od smlouvy odstoupit nebyl druhé smluvní straně doručen, nebo že neobsahuje zákonné či sjednané náležitosti. Dle ust. § 40 odst. 2 „písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně“.[7] Projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy, která byla uzavřena písemně, musí mít tedy písemnou formu, jinak je neplatný. Naopak pro právní úkony, které nebyly učiněny v písemné formě zákon nevylučuje možnost odstoupit od smlouvy ústně. Skutečnost, že došlo k odstoupení od smlouvy však musí být v případě soudního řízení spolehlivě zjištěno a nelze ji dovozovat jiným způsobem. „[...] skutečnost, že druhý účastník mohl z okolností dovodit, že byla projevena vůle od smlouvy odstoupit, nemá účinky dojití projevu vůle“.[8] Od tohoto je však třeba odlišovat zásadu, že právní úkony je třeba posuzovat podle svého obsahu a nikoliv dle jejich pojmenování či nesprávně užité terminologie. Dle ust. § 35 odst. 2 mají být právní úkony vykládány nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.[9] Ústavní soud ČR proto s odkazem na uvedené ustanovení judikoval, že „pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.“[10] Z tohoto tedy vyplývá, že ujednání ve smlouvě opravňující k odstoupení či i projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy nemusí nutně obsahovat termín „odstoupení“, je-li v jeho obsahu vůle odstoupit dostatečně vyjádřena. Rovněž není důležité, byla-li vůle vyjádřena pomocí pojmu, který občanský zákoník nezná. Podstatné je, že je jeho význam běžně dostupný a s pojmy užívanými občanským zákoníkem identifikovatelný. Lexikální význam storna je zřejmý potud, že představuje ekvivalent výrazu zrušení, přičemž zrušení smlouvy je již pojmem legálním a stejně jako odstoupení od smlouvy je úkonem (i jednostranným), který směřuje k jednoznačně určeným důsledkům. Proto, jsou-li tyto důsledky shodné, je z hlediska určitosti a srozumitelnosti pojmu storna nevýznamné, jestliže zahrnuje odstoupení od smlouvy i její zrušení. Jestliže bude tedy s ohledem na ujednání ve smlouvě pojem storna znamenat možnost odstoupení od smlouvy z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodů, a jelikož odstoupení od smlouvy nemůže být porušením smluvní povinnosti, nelze pro takový případ platně sjednat smluvní pokutu. Kogentní ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku totiž umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. „Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.[11] Z těchto důvodů je „ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu pro případ výkonu práva (odstoupení od smlouvy), a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty (§ 544n. občanského zákoníku) a je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatné podle § 39 občanského zákoníku“.[12]

Pokud je vůlí smluvních stran možnost odstoupení některé smluvní strany (či obou smluvních stran) z dohodnutých důvodů či bez uvedení důvodu vázat na zaplacení určité částky druhé smluvní straně, nelze k tomu užít ujednání o smluvní pokutě. Takovému účelu slouží možnost účastníků sjednat ve smlouvě odstupné dle ust. § 497 občanského zákoníku, které stanoví, že „každý z účastníků si může vymínit odstoupení od smlouvy a sjednat pro ten případ odstupné. Kdo smlouvu splní alespoň zčásti nebo přijme třeba jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, ani poskytne-li odstupné“.[13] Odstupné dle ustanovení § 497 je vedlejším ujednáním, které předpokládá existenci hlavní smlouvy, dopadá jen na ty případy, kdy si smluvní strany vyhradí odstoupení od smlouvy a pro ten případ si zároveň sjednají odstupné (ať v peněžitém plnění či v plnění nepeněžitém). Odstupné představuje určitý způsob odškodnění pro druhou smluvní stranu. Pouze a jen v těchto případech také podle citovaného ust. § 497 věty druhé platí, že ten, kdo smlouvu splní alespoň zčásti anebo přijme jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, a to ani tehdy, poskytne-li odstupné. Odstupné v těchto případech vyvažuje újmu vzniklou té smluvní straně, která od smlouvy neodstoupila. Odstoupením od smlouvy zanikne smlouva s původním závazkovým právním vztahem a vznikne nový závazek směřující k zaplacení odstupného. Ustanovení § 497 upravuje pouze případy, kdy si účastníci vymíní odstoupení od smlouvy a pro ten případ si sjednávají odstupné. Pouze tehdy tedy platí druhá věta § 497. Ustanovení § 497 tudíž například neplatí pro případy, kdy věřitel odstupuje od smlouvy pro prodlení dlužníka podle § 517 občanského zákoníku.[14]

Dle judikatury Nejvyššího soudu nelze platně sjednat dohodu, kterou by byla vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, neboť by takové ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Taková dohoda by dle Nejvyššího soudu vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv. Taková dohoda je tudíž dle ust. § 39 občanského zákoníku neplatná.[15]

 

 

[1] Ust. § 48 Zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[2] Ust. § 44 odst. 1 Zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[3] Rozsudek NS ČSSR sp. zn. 3 Cz 36/1974, ze dne 30. 8. 1974

[4] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 1. vydání, C.H.Beck 2008, s. 389

[5] Rozsudek NS ČR sp. zn. 2 Cdon 65/96, ze dne 10.4.1997

[6] Mikeš, J., Švestka, J.: Odstoupení od smlouvy ve vztahu ke kupní smlouvě o převodu nemovitosti. Právní rozhledy č. 7, 2000, s. 284

[7] Ust. § 40 odst. 2 Zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku

[8] Rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1374/1998, ze dne 17. 2. 2000

[9] Ust. § 35 odst. 2 Zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[10] Rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. US 276/99, ze dne 11.10. 1999

[11] Rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 31.3.1998

[12] Rozsudek NS ČR in Právní rozhledy č. 11, 2002

[13] Ust. § 497 Zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[14] Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit. s. 392-393

 

[15] Rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Odo 1043/2004