Odpůrčí žaloba

Odpůrčí žaloba

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Věřitel se může domoci určení neúčinnosti právním úkonům prostřednictvím odpůrčí žaloby. Ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že se věřitel může domáhat žalobou u soudu určení, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Věřitel se dle znění zákona odpůrčí žalobou domáhá určení neúčinnosti, nejde však o určovací žalobu ve smyslu ust. § 80 písm.c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (není tedy třeba prokazovat naléhavý právní zájem, což by s ohledem na specifičnost podmínek odpůrčí žaloby bylo nesmyslné).

Odpůrčí žaloba se stává nástrojem k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky ve vykonávacím (exekučním) řízení, a to buď postižením věcí či jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku anebo vymožením peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovaného právního úkonu.[1] Dle ustálené judikatury Nejvyššího soud ČR však „z ustanovení § 42a občanského zákoníku nevyplývá právo žalobce domáhat se vůči žalovanému uložení povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, které byly předmětem odporovaného právního úkonu.“[2]

Základní funkcí odpůrčí žaloby tak je docílit vydání soudního rozhodnutí, podle kterého je vůči věřiteli neúčinný zkracovací právní úkon učiněný dlužníkem. Toto soudní rozhodnutí se stává podkladem k tomu, aby se věřitel mohl s úspěchem domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Děje se tak vůči osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění.“[3]

Aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby

Ve věci odpůrčí žaloby je  aktivně legitimován věřitel, který má vůči dlužníkovi v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě vymahatelnou pohledávku. Nejvyšší soud ČR k tomu judikoval, že „k odpůrčí žalobě je aktivně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.“[4] S odkazem na citované rozhodnutí tak lze právnímu úkonu dlužníka odporovat, nejen byla-li pohledávka věřitele vymahatelná již v době, kdy byl zkracující právní úkon učiněn, ale i dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Podle § 42a odst. 2 není přitom rozhodné, jde-li o pohledávku splatnou nebo i budoucí. Pro uplatnění odporovatelnosti je právně relevantní, že věřitel je skutečně věřitelem dlužníka a dále to, že dlužník učinil zkracovací úkon. Odpůrčí žaloba může být úspěšná jen tehdy, byla-li pohledávka věřitele vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu. To ovšem platí jen za podmínky, že mezitím neuplynula zákonem stanovená lhůta k podání odporu.[5] Pokud by se tedy do doby rozhodování soudu o odpůrčí žalobě nestala pohledávka žalobce vymahatelnou, soud by takové žalobě nevyhověl a jako předčasnou by ji zamítl. To by však neplatilo v případě, že by žalobce paralelně vedl jiné řízení, ve kterém by se domáhal rozhodnutí, na základě kterého by se taková pohledávka měla stát vymahatelnou. V této věci judikoval Nejvyšší soud ČR, že „[...] není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.,“[6]  neboť současně probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.

Pasivní legitimace u odpůrčí žaloby

„Pasivně legitimován je u odpůrčí žaloby subjekt, v jehož prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn (například obdarovaný) anebo kterému z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch[7] (např. při smlouvě ve prospěch třetího, při nabytí dědictví, které dlužník odmítl). Tyto subjekty se nemohou s úspěchem bránit proti odpůrčí žalobě věřitele tím, že jejich vlastní nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného právního úkonu je již vymahatelný, resp. že byl již uspokojen (§ 42a odst. 1 věta druhá).“[8] V této souvislosti judikoval též Nejvyšší soud ČR, že „žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn; žaloba o zaplacení peněžité náhrady se uplatní tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (§ 42a odst. 4 občanského zákoníku) a musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.“[9] Pokud by byl tedy na straně žalovaného pouze věřitelův dlužník nebyla by taková žaloba úspěšná pro nedostatek pasivní legitimace, což však neznamená, že by dlužník nemohl vstoupit do řízení o odpůrčí žalobě jako vedlejší účastník dle ust. § 93 občanského soudního řádu.

Aby odpůrčí žaloba mohla být úspěšná, je třeba, aby napadaný právní úkon zkracoval pohledávku věřitele. K takovému zkrácení pohledávky však nemůže dojít, jestliže dlužník, navzdory odporovatelnému úkonu a případným dluhům, vlastní majetek, který postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil. Nicméně dle Nejvyššího soudu nejsou například hypotetické prostředky na bankovním účtu dlužníka majetkem, pro nějž by podmínka úspěšného uplatnění odpůrčího práva nebyla splněna.[10]

 


[1] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit., s. 363

[2] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 2 Cdon 1703/96

[3] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit., s. 363

[4] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 794/2006

[5] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit., s. 363-364

[6] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, ze dne 22.6.2001

[7] Ust. § 42a odst. 3, Zák. č.40/1964 Sb., občanského zákoníku

[8] J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit., s. 363-364

[9] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1489/2000

[10] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003