Obchodní společnost jako osoba blízká

Obchodní společnost jako osoba blízká pro účely odporovatelnosti

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Osoby blízké jsou dle ust. § 116 občanského zákoníku, na jehož znění ust. § 42a odst. 2 odkazuje. Za osoby blízké se pokládají „příbuzní v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.“[1] Dle jazykového výkladu tohoto ustanovení zákona lze poměrně jednoznačně dospět k závěru, že zákon osobami blízkými míní výhradně osoby fyzické a právnickými osobami se nijak nezabývá. Ani v rámci platné právní úpravy odporovatelnosti nenajdeme zvláštní úpravu osob blízkých a je tedy třeba vycházet z odkazu na tuto obecnou definici.

Zákonem sledovaný účel institutu odporovatelnosti je ex ante odradit dlužníky od jednání, jímž by bylo bezprávně ztíženo či znemožněno uspokojení věřitelů z majetku dlužníka a tam, kde tento odrazující prostředek nezapůsobí, poskytnout ex post věřitelům poškozeným takovým jednáním dlužníka procesní nástroj k ochraně jejich práv. „Je přirozené, že jedním ze svodů, jimž může být dlužník nacházející se ve finančních obtížích vystaven, je pokušení převést majetek z dosahu svých věřitelů na osobu, k níž má bližší osobní či majetkový poměr než k věřitelům, jimž by jinak posloužil k uspokojení jejich pohledávek. Z toho důvodu pravidla odpůrčího práva pravidelně poměřují transakce s osobami, k nimž má dlužník zvláštní vztah, přísnějšími měřítky než transakce s nezávislými stranami, u nichž je naopak zpravidla třeba upřednostnit zájem na stabilitě komerčních vztahů a důvěru, že smlouvy budou plněny. Zvláštním vztahem je v těchto případech možno samozřejmě rozumět jak vztah příbuzenský, resp. citový, tak vztah majetkový, přičemž nelze obecně říci, že některý z těchto typů vztahu by nutně působil na motivaci dlužníka silněji než jiný. „Cynik by mohl říci, že dlužník, jenž uchránil svůj majetek před věřiteli jeho převodem na plně ovládanou obchodní společnost, jednal prozíravěji než dlužník, jenž svůj majetek za stejné situace převedl na některou z fyzických osob, vyjmenovaných v § 116 občanského zákoníku.“[2]

V tomto ohledu se jeví platná právní úprava zásadním způsobem neúplná a nedostačující, neboť v ní chybí zvláštní úprava definice osob, které jsou k dlužníkovi v takovém poměru, že dlužník bude mít možnost do jisté míry kontrolovat majetek i poté, co jej na tyto osoby převedl. Současná právní úprava otázku právnických osob jako osob blízkých či osob, které budou pro účely odporovatelnosti zařazeny na roveň osobám blízkým neupravuje.

Vrátíme-li se přitom do podkapitoly zabývající se historií institutu odporovatelnosti, zjistíme, že v ust. § 35 zákona č. 64/1931, konkursního řádu, který upravoval definici osob blízkých pro účely odporovatelnosti, je v jeho odstavci druhém uvedeno, že je-li úpadcem společnost s ručením omezeným, pokládají se společníci a jednatelé, jakož i osoby jim blízké, za blízké osoby v poměru ke společnosti. Jelikož se však současná právní úprava tímto ustanovením neinspirovala, nezbývá opět nic, než vyplnit toto „právní vakuum“ rozšiřujícím výkladem pomocí judikatury Nejvyššího soudu ČR.

Dle stěžejního judikátu Nejvyššího soudu, který okruh osob dlužníkovi blízkých tímto extenzivním výkladem upravuje, je „právnická osoba ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.“[3] V této souvislosti je ještě třeba zmínit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, který se zřejmě jako první zabýval otázkou možnosti existence vztahu právnické osoby a fyzické osoby jako osob blízkých, když potvrdil, že „má-li společnost s ručením omezeným jediného společníka, který je současně jejím jednatelem a daruje-li tato společnost nemovitost manželovi tohoto společníka, je pro účely posuzování právní neúčinnosti darovací smlouvy vůči věřiteli z hlediska § 42a odst. 1 občanského zákoníku obdarovaný manžel vůči společnosti osobou blízkou (§ 116, § 42a odst. 2 občanského zákoníku).“[4]

Autor T. Richter, polemizuje s odůvodněním citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, podle kterého je za osobu blízkou právnické osobě třeba a priori považovat členy jejího statutárního orgánu, zatímco u společníků, členů a zaměstnanců právnické osoby je potřeba hlouběji zkoumat, zda by tyto osoby důvodně pociťovaly újmu, kterou společnost utrpí, jako újmu vlastní a namítá, že tím, kdo by „újmu, kterou společnost utrpí, důvodně pociťoval jako újmu vlastní“, je mnohem spíše společník či člen statutárního orgánu právnické osoby, jenž má (alespoň u právnických osob, založených za účelem podnikání) reziduální nárok na majetek a výnosy z činnosti společnosti a naopak, že korelace zájmů členů statutárních orgánů nebo zaměstnanců se zájmy právnické osoby, pro niž funkci či práci vykonávají, může být relativně velmi slabá.[5] Dle mého názoru citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, přes výše uvedenou polemiku (která je jistě namístě), důležitým způsobem doplňuje nedostatečnou zákonnou úpravu odporovatelnosti a jeho existence má v této oblasti zásadní význam.  

 

 


[1] Ust. § 116 Zák. č.40/1964 Sb., občanského zákoníku

[2] Richter, T.: Obchodní společnost jako osoba blízká – několik poznámek k judikatuře Nejvyššího soudu, Právní rozhledy č. 15, 2007, s. 556

[3] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, ze dne 1.8.2002

[4] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 30/2001 ze dne 16. 2. 2001,  in Právní rozhledy č. 11, 2001

[5] Richter, T.: op. cit., s. 556