Historie institutu odporovatelnosti v českém právu

Historie institutu odporovatelnosti v českém právu

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Určitý základ institutu odporovatelnosti je možné spatřovat již v ustanovení § 953 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Toto ustanovení umožňuje žádat nazpět dary, jimiž byli zkráceni věřitelé existující již době darování. Na věřitele, jejichž pohledávky jsou mladší se toto právo vztahuje jen pokud lze obdarovanému dokázat „lstivé srozumění“ (tedy úmysl zkrátit věřitele).[1]

První komplexní úpravu odporovatelnosti lze najít teprve v zákoně z roku 1884, č. 36 ř. zák., neboť i rakouský konkursní řád z roku 1868 ve svém § 24 pouze odkazoval na nedostatečnou úpravu občanského zákoníku. Tento zákon[2] již tedy upravuje, možnost úspěšně odporovat právním jednáním dlužníka, kterými mělo být zmařeno uspokojení jeho věřitelů. Byly zde obsaženy předpisy týkající se odporu právním jednáním dlužníka za konkursu i mimo něj. Odpůrčí řád se následně stal vzorem i pro císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., které obsahovalo nový konkursní řád, ve kterém již byl institut odporovatelnosti zakotven. Zároveň tak došlo k rozdělení předpisů o odpůrčím právu, neboť odporovatelnost mimo konkurs byla upravena zvlášť v novém odpůrčím řádu. Ten ve svém § 1 a násl. stanovil, která jednání dlužníka mohou být prohlášena za neúčinná vůči věřiteli a stanovil odlišné lhůty pro různé skutkové podstaty dlužníkova právního úkonu. Odpor pak bylo možné podat pouze proti úkonům učiněným v těchto lhůtách. Rozlišováno bylo například jednání, kterým dlužník zkracoval své věřitele, kde byl úmysl zkrátit věřitele druhé straně znám (zde stanoví desetiletou lhůtu); a jednání, kde takový úmysl druhé straně musel být znám (kde je pouze dvouletá lhůta). Stejnou lhůtu určoval také pro případy, kdy byl druhou stranou manžel či „blízký příslušník“, což bylo upraveno tak, že „všechna právní jednání, kterými se zkracují věřitelé dlužníkovi a která v posledních dvou létech před odporem naproti svému manželu - před manželstvím nebo za manželství - nebo naproti jiným blízkým příslušníkům nebo ve prospěch řečených osob učinil, leč by druhé straně v času předsevzetí právního jednání nebyl znám ani znám býti musil zkracovací úmysl dlužníkův.“[3] Tento odstavec zde cituji především proto, že pokládám za nejasné na které straně leží důkazní břemeno tedy kdo musí dokazovat, že druhá strana o úmyslu dlužníka nevěděla. Pokud bych vycházel pouze ze samotného textu zákona, leželo by důkazní břemeno zřejmě na odpůrci, ale potom si nejsem jistý smyslem tohoto ustanovení. Pozdější úpravy tohoto institutu již zcela výslovně stanoví, že důkazní břemeno v těchto případech nese manžel či osoba blízká. Podíváme-li se na obsah ustanovení § 8 odst. 1, které stanoví, že „k odporu jest každý věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelnou, oprávněn bez ohledu na čas jejího vzniku, pokud exekuce na dlužníkovo jmění nevedla k úplnému uspokojení věřitelovu nebo sluší-li pokládati, že by k němu nevedla“[4] a porovnáme-li jej se současným zněním § 42a odst.1 občanského zákoníku, zjistíme, že zatímco císařské nařízení hovoří o pohledávce vykonatelné, současné znění užívá spojení pohledávka vymahatelná. (V souvislosti s odporovatelností právních úkonu se toho spojení poprvé objevilo již v občanském zákoníku č.141 z roku 1950).[5] Tyto rozdíly nám později pomohou pochopit, jak je třeba spojení „vymahatelná pohledávka“ vykládat v kontextu s institutem odporovatelnosti v současné právní úpravě (viz níže).

Císařské nařízení č. 337/1914 rovněž novelizovalo trestní zákon č. 117 z roku 1852 a implementovalo tak do něj ust. § 205a, b, kterým byl zaveden trestní čin poškozování věřitele tak, že „kdo úmyslně uspokojení svých věřitelů nebo některé části tím zmaří nebo zkrátí, že některou součástku svého majetku zatají, odstraní, zcizí nebo poškodí, některý neexistující závazek předstírá nebo uzná nebo své jmění zmenší, bude potrestán žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku, při přitěžujících okolnostech však od jednoho roku až do pěti let“.[6]

Z výše zmíněné úpravy vycházel také zákon č. 64/1931 Sb., konk. ř. Tento zákon obsahoval předpisy odpůrčího práva za konkursu i mimo něj a lze říci, že se jedná o nejpodrobnější úpravu odporovatelnosti v historii českého práva. V následujících odstavcích se hodlám podrobněji zabývat úpravou odpůrčího práva za konkursu právě podle tohoto zákona, neboť se domnívám, že je podrobný, dobře systematicky uspořádaný a na svou dobu velmi moderní. Z tohoto zákona vycházel i donedávna platný zákon o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb.

Zásadní ustanovení o odpůrčím právu za konkursu bylo obsaženo v § 29 konkursního řádu. Podle něho mohla být za dále určených podmínek prohlášena proti konkursním věřitelům za bezúčinná právní jednání týkající se úpadcova jmění vykonaná před prohlášením konkursu. V dalších paragrafech (§§ 30 až 34) byly stanoveny jednotlivé skutkové podstaty odporovatelnosti. Jejich společným znakem bylo, že se odporovatelným jednáním zmenšuje úpadcovo jmění a tím se znemožňuje, aby věřitelé dosáhli uspokojení svých pohledávek. Také zde byly při jednotlivých skutkových podstatách stanoveny odlišné lhůty (10 roků, 2 roky, 1 rok, 60 dnů před prohlášením konkursu, popřípadě před úpadcovou insolvencí, dále doba insolvence, doba po podání návrhu na prohlášení konkursu).  Tyto lhůty pak byly stanoveny podle povahy odporovatelných právních jednání – čím hrubší zásah do práv věřitelů, tím delší lhůta.[7]

Nejpřísněji zákon přihlížel k právním jednáním, která vykonal úpadce v úmyslu zkrátit své věřitele u nichž byl takový úmysl druhé straně znám (§ 30 odst.1), kde stanovil desetiletou lhůtu, přičemž bylo možno odporovat i úkonům učiněným opomenutím (§ 39 konk. ř.). Podle tohoto zákona nezáleželo na tom, které ze svých věřitelů měl úpadce v úmyslu zkrátit, mohlo jít třeba i o věřitele budoucí. Zároveň nebylo nutné, aby i druhá strana měla úmysl zkrátit úpadcovy věřitele a postačilo tak, aby věděla o úmyslu úpadce. Úmysl úpadce zkrátit věřitele se na druhou stranu vyžadoval bez ohledu na přítomnost úmyslu druhé strany. Přičemž úpadcův úmysl zkrátit věřitele, a to, že o tomto úmyslu druhá strana věděla, musel, narozdíl od dokazování skutečného poškození věřitelů, dokazovat žalobce. Úpadcův úmysl zkrátit věřitele také byl předpokladem odporovatelnosti podle § 30 odst. 2. Vedle toho zákon vyžadoval, aby úpadcovi věřitelé byli odporovatelným jednáním skutečně poškozeni. V tomto odstavci se ale nevyžadoval důkaz, že úpadcův úmysl zkrátit věřitele byl znám druhé straně a postačilo dokázat okolnosti, ze kterých šlo usoudit, že druhá strana věděla o úpadcově úmyslu zkrátit věřitele nebo že se její vinou stalo, že o úpadcově úmyslu nevěděla. Skutková podstata odporovatelnosti podle § 30 odst. 3 upravovala situaci, kdy byla druhou stranou osoba úpadci blízká. Zde se předpokládalo, že osoba blízká o úpadcově úmyslu zkrátit věřitele věděla a důkazní břemeno bylo přesunuto z žalobce na druhou smluvní stranu, obdobně jak je tomu v současné právní úpravě. Žalobce tu pouze dokazoval, že došlo k právnímu jednání mezi úpadcem a osobou jemu blízkou a že úpadcovi věřitelé byli tímto právním jednáním skutečně zkráceni. Úpadcův úmysl zkrátit věřitele žalobce dokazovat nemusel.[8] Kdo byl pro účely tohoto zákona osobou blízkou bylo upraveno v ust. § 35 tak, že se „za osoby úpadci blízké pokládají jeho manžel a osoby, které jsou s úpadcem nebo jeho manželem příbuzny nebo sešvakřeny v pokolení přímém vůbec nebo až do čtvrtého stupně v pokolení pobočném, pak osvojenci, schovanci, jakož i osoby, které s úpadcem žijí v mimomanželském společenství. Mimomanželské příbuzenství se tu pokládá za rovné příbuzenství manželskému. Stupně se počítají v pobočném pokolení podle počtu zplození, kterými obě osoby pocházejí od svého nejbližšího společného kmene; v kterém stupni jest někdo spřízněn s jedním manželem, v témž stupni jest sešvakřen s druhým manželem. Je-li úpadcem společnost s ručením omezeným, pokládají se společníci a jednatelé, jakož i osoby jim blízké za blízké osoby v poměru ke společnosti.“[9] Přičemž pro jiné společnosti, než společnosti s ručením omezeným nebylo možné toto ustanovení použít ani analogicky.[10] Porovnáme-li níže v podkapitole zabývající se platnou právní úpravou osob blízkých pro účely odporovatelnosti, zjistíme, že tato historická právní úprava je daleko širší a podrobnější a na rozdíl od stávající psané úpravy se zabývá i právnickými osobami.

Další skutkovou podstatu odporovatelnosti zákonodárce patrně pro svoji odlišnost zařadil samostatně do § 31. Pokud jde o úpadce nepřihlíží se zde k subjektivní stránce, nevyžaduje se jeho úmysl zkrátit věřitele, ale pouze mrhání majetkem, kterým jsou věřitelé objektivně zkracováni. Kromě toho lze podle ust. § 31 odporovat jen určitým smlouvám, které jsou v tomto ustanovení uvedeny. Naopak skutkové podstaty odporovatelnosti podle § 30 (viz výše) nejsou v tomto směru nijak omezeny.[11] Aby mohlo být úpadcovo jednání odporovatelné podle § 31, bylo třeba, aby druhá smluvní strana shledávala, že úpadcovo jednání je mrháním zejména pro nepoměr hodnoty mezi oběma vzájemnými plněními. Mrháním jmění tedy byla situace, kdy úpadce přenechával jiným části svého majetku za úplatu, která byla nepoměrně nižší než jejich pravá obecná cena.[12] Podle judikatury mohlo být odporovatelným podle § 31 odst. 1 konk. ř. i právní jednání, jímž byla zajištěna budoucí pohledávka.[13]

            Ustanovení § 32 konk. ř. definuje tři různé skutkové podstaty odporovatelnosti právních jednání, které jsou shodně nadepsány jako bezplatná a jim rovná opatření. K naplnění každé ze zde upravených skutkových podstat bylo třeba, aby byly zjištěny objektivní znaky pro odporovatelnost toho kterého právního jednání a naopak nebylo třeba dokazovat, že jednající strany (nebo některá z nich) věděly o protiprávní povaze právního jednání.

Neplatnými byla opatření úpadce, kterými se jeho jmění zmenšuje a při kterých druhá strana neplní nic, přestože úpadce plní. Náležela sem také smíšená jednání, při kterých šlo o to, zda je možné dané jednání rozdělit na bezplatné a úplatné anebo, není-li to možné, jaká je celková povaha toho kterého jednání. Odporovat podle § 32 č. 1 nebylo možné úpadcovým plněním, ke kterým byl povinen ze zákona, např. plnění zákonné alimentační povinnosti, není-li takové plnění nepřiměřeně vysoké. Zároveň není možné s úspěchem odporovat těm plněním, kterými bylo vyhověno závazku mravnímu nebo ohledům slušnosti a plněním, které lze označit jako obvyklé příležitostné dary (jako například dary k vánocům, narozeninám apod). Mezi plnění, kterými bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti náleželo zejména poskytování výživného osobám, které úpadce nebyl podle zákona povinen vyživovat. Přičemž bylo třeba posoudit, s ohledem na výši darů a na vzájemný poměr úpadce a obdarovaného, zda-li jde o přípustnou výjimku z pravidla § 32 č. 1 konk. ř. či zda jde o dar nepřiměřené výše nebo neodůvodněný vůbec.[14]

Ustanovení § 33 a násl. upravovala odporovatelnost právním jednáním pouze v konkursu. Byla zde upravena skutková podstata „nadržování“, kterým je třeba rozumět veškerá placení a zajištění, kterými se porušuje zásada rovného nakládání s věřiteli, přičemž bylo rozhodující, zda se věřiteli dostalo zajištění nebo uspokojení, na které v té době neměl nárok a byla-li tím poskytnuta věřiteli nebo některým věřitelům výhoda před ostatními. Takové zajištění či uspokojení však muselo náležet do konkursní podstaty a nastat nejpozději v den před prohlášením konkursu (později by šlo o bezúčinnost podle zákona - § 4 konk. ř.). Odporovatelův odpůrce se mohl bránit pouze prokázáním, že mu nebyla poskytnuta výhoda před ostatními. Pokud šlo zajištění nebo uspokojení poskytnuté osobám úpadci blízkým (§ 35 konk. ř., viz výše), nemusel žalobce prokazovat, že byla věřiteli poskytnuta výhoda. Ale odpůrce odporovatele (osoba blízká) se v tomto případě mohl ubránit prokázáním, že mu nebyl a ani nemusel být znám úmysl úpadce nadržovat mu.  Když nešlo o osobu úpadci blízkou, muselo být prokázáno jednak to, že bylo dáno zajištění nebo uspokojení a jednak, že věřiteli byl anebo musel být znám úmysl úpadce poskytnout mu výhodu před ostatními věřiteli (§34 odst.3).[15]

Ustanovení § 36 odst.1 stanoví, že „vrácení toho, co úpadce zaplatil na směnky, nemůže býti podle §§ 33 a 34, odst. 1 požadováno, byl-li příjemce platu podle směnečného práva povinen přijati placení pod ztrátou směnečného nároku proti jiným směnečným dlužníkům.“[16] Ve druhém odstavci ustanovení § 36 se však zakládá možnost žalobce požadovat, aby zaplacená směnečná suma byla vrácena posledním postižníkem nebo osobou, na jejíž účet byla směnka dána, jestliže jim v době postoupení směnky bylo známo, že úpadce měl úmysl poskytnout věřiteli výhodu, nebo že úpadce byl insolventní a nebo že byl proti úpadci podán návrh na prohlášení konkursu (§ 34 konk. ř.). Účelem tohoto ustanovení (§ 36 odst.2) je zabránit, aby nebylo ustanovení § 36 odst. 1  zneužíváno k obcházení §§ 33 a 34 konk. ř. na škodu věřitelů. Tato úprava platila obdobně i pro platy na šeky, ale jiných cenných papírů se již netýkala. Plnění z jednotlivých drobných prodejů zboží v podniku úpadce bylo upraveno § 37 tak, že bylo možné v těchto případech odporovat pouze podle § 30 konk ř. pro úmysl zkrátit věřitele. Prodej sám však mohl být odporovatelný podle kteréhokoliv z ustanovení §§ 30 až 34 konk. ř. Předpokládalo se, že jde o plnění z drobných prodejů a bylo proto možné použít ustanovení § 37 konk. ř. na prodeje ve velkém, prodeje celých skladů zboží nebo jejich větších částí.[17]

Dále bylo možno odporovat i právním jednáním v případech, kdy odpůrce pro odporovatelné jednání nabyl exekučního titulu nebo kde odporovatelné jednání bylo vymoženo exekucí (§ 38 konk. ř.). V prvním případě se mohl daný nárok zakládat na odporovatelném právním jednání nebo mohlo být odporovatelné nabytí exekučního titulu pro nárok, jehož základ nebyl odporovatelný (např. úmyslné zmeškání ve sporu).[18]

V tomto zákoně bylo v kontextu s odpůrčím právem dosud naposledy užito termínu „právní jednání“, ačkoli původní znění rakouského konkursního a odpůrčího řádu užívá pojmu „Rechtshandlungen“ (právní úkony).

 Odporovat mohl za konkursu pouze správce konkursní podstaty (§ 40), přičemž konkursní věřitelé sami odporovat nemohli. Odpůrčí nárok mohl správce podstaty uplatnit u soudu žalobou (po schválení věřitelským výborem) nebo námitkou anebo mimosoudně. Výhradní právo správce podstaty, uplatnit za konkursu odpůrčí právo, se vztahovalo i na odpůrčí spory, které byly jednotlivými věřiteli zahájeny před prohlášením konkursu. Ty se prohlášením konkursu přerušily a správci podstaty bylo vyhrazeno právo buď do sporu vstoupit na místě žalujícího věřitele anebo vstup do sporu (opět po souhlasu věřitelského výboru) odmítnout. Věřitelé byly po prohlášení konkursu vyloučeni nejen z uplatňování odpůrčích nároků ve sporu, ale i v exekučním řízení. V případě, že bylo řízení za účelem uplatnění odpůrčího nároku zahájeno věřitelem před prohlášením konkursu a po něm v řízení pokračoval správce podstaty, nahradily se věřiteli v případě příznivého výsledku z výtěžku sporu především útraty, které mu uplatněním odpůrčího nároku vznikly (§ 40 odst. 2 konk. ř.). Pokud správce ve sporu, do něhož vstoupil neuspěl, nahradily se náklady sporu jako dluh podstaty (§ 49 konk. ř.). Správce podstaty tu mohl odpůrčí právo uplatnit, i když  již byla odpůrčí žaloba některého z věřitele v téže věci pravomocně zamítnuta, což bylo odůvodňováno tak, že nejde o tytéž strany.[19]

Zcela nově byla v konkursním řádu upravena otázka pasivní legitimace. V případě, že bylo odporováno smlouvě, byl pasivním subjektem úpadcův spolukontrahent. Pokud ale šlo o právní jednání jednostranné, byl pasivně legitimován buď ten, vůči komu bylo jednostranné právní jednání vykonáno, anebo každý, kdo z úpadcova jednostranného právního jednání přímo nabyl prospěch podle poměru své účasti.[20] Krom toho šlo uplatnit odpůrčí nárok proti dědicům původně zavázané osoby, a to za stejných podmínek jako proti zůstaviteli. Stejným způsobem jsou zavázáni i jiní univerzální nástupci původního pasivního subjektu, zejména stát, připadla-li mu pozůstalost jako odúmrť (jen do výše pozůstalostního jmění).[21]

Obsah odpůrčího nároku byl upraven jednak v § 29 odst. 2 konk. ř. a jednak v §§ 42 a 43 konk. ř. Právní jednání, jemuž bylo s úspěchem odporováno, bylo proti konkursním věřitelům neúčinné a v důsledku toho vznikla povinnost konkursní podstatě vydat vše, co z úpadcova jmění odporovatelným právním jednáním ušlo. Ustanovení § 42 odst. 1 konk. ř. stanovilo, že „co odporovatelným jednáním ze jmění úpadcova ušlo nebo bylo z něho zcizeno nebo čeho se úpadce zřekl, budiž konkursní podstatě vydáno; není-li to možno, buď dána náhrada.“[22] Závazek odporovatelova odpůrce byl proti předpisu § 42 odst. 1 konk. ř. omezen v případě, že šlo o poctivého příjemce bezplatného úpadcova plnění. Ten byl povinen vrátit plnění z úpadcova jmění jen potud, pokud jím byl obohacen.[23] Další případy, kdy zákon nevyžadoval obohacení zavázaného, upravoval § 44 tak, že „odporovatelův odpůrce může žádati, aby mu bylo z konkursní podstaty vráceno jeho vzájemné plnění, pokud je v podstatě lze ještě rozeznati anebo pokud jest podstata o jeho hodnotu obohacena.“[24]

Smyslem ustanovení § 45, které zakazovalo kompenzaci (započtení) odpůrčího nároku se vzájemnou odpůrcovou pohledávkou proti úpadci bylo zamezení tomu, aby nedošlo ke zmaření samotného účelu odporování. Pokud by totiž byla kompenzace připuštěna, byl by ve většině případů nárok příslušející konkursní podstatě podle § 42 konk. ř. vyčerpán vzájemnou pohledávkou a do konkursní podstaty by se nedostalo nic. Kromě toho lze odůvodnit nepřípustnost kompenzace i tím, že odpůrčí nárok (§ 42 konk. ř.) nepříslušel úpadci, ale konkursní podstatě, a že tak nebyla splněna podmínka vzájemnosti pohledávek, kterou tehdy stanovilo ustanovení § 1441 občanského zákoníku[25].

Odpor bylo možno uplatnit žalobou nebo námitkou.[26] V případě žaloby byla stanovena prekluzivní lhůta jeden rok po prohlášení konkursu. Námitka sloužila k uplatnění odpůrčího nárok zejména ve sporech zahájených před prohlášením konkursu, do kterých správce podstaty vstoupil, dále ve sporech, které zahájili věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, jakož i ve sporech o nároky na vyloučení či na oddělené uspokojení.[27]

            Přijetím zákona č. 141/1950 Sb. se úprava odporovatelnosti přesunula do občanského zákoníku, kde byla zakotvena v §§ 46 a násl. Podle § 46 se věřitel mohl domáhat, aby bylo soudem prohlášeno, že vůči němu nemají právní následky dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Právo odporovat měl věřitel i tehdy, byl-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. V ust. § 47 a násl. tento zákon vymezil právní úkony, kterým bylo možné odporovat. Jednalo se o právní úkony, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám; právní úkony, kterými byli dlužníkovi věřitelé zkráceni a k nimž došlo v posledních dvou letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (kdo se rozumí osobou blízkou bylo upraveno v § 17 odst. 2), nebo které dlužník vykonal v uvedené době ve prospěch těchto osob, ledaže druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele neznala; a o kupní a směnné smlouvy, které byly dlužníkem sjednány v posledních dvou letech, pokud druhá strana věděla, že jednání je mrhání majetkem, kterým jsou dlužníkovi věřitelé zkracováni. Podle tohoto bylo tedy možné odporovat kupním a směnným smlouvám i když byly uzavřeny bez úmyslu zkrátit věřitele, pokud druhá strana věděla, že tyto právní úkony jsou mrháním majetkem, kterým jsou věřitelé zkracováni.[28] Podobné ustanovení v naší současné úpravě chybí, přestože by to vzhledem k absenci nutnosti existence úmyslu jistě usnadnilo věřitelům domoci se svého práva. Ve dvouleté lhůtě bylo možné odporovat bezplatným právním úkonům dlužníka, pokud nešlo o splnění zákonné povinnosti nebo o obvyklé příležitostné dary anebo o věnování v přiměřené výši, které bylo učiněno k obecně prospěšným účelům nebo kterými bylo vyhověno mravnímu závazku anebo zřetelům slušnosti a nabytím dlužníkových věcí úředním výrokem nebo i mimo úřad ve veřejné dražbě, byla-li úplata dána z dlužníkova jmění. Jestliže těchto věcí nabyly osoby dlužníkovi blízké, předpokládalo se, že úplata byla dána z dlužníkova jmění. Podle ustanovení § 50 se odpor uplatňoval proti tomu, kdo měl z dlužníkova odporovatelného právního úkonu prospěch. Ustanovení § 51 stanovilo, že vyhradí-li si věřitel před tím, než se jeho pohledávka stane vymahatelnou, uplatnit odpor tím, že učiní oznámení prostřednictvím soudu nebo notáře tomu, proti komu má být odpor uplatněn, neběží dále lhůta k odporu, dokud se věřitelova pohledávka nestane vymahatelnou. Jelikož jsou zde totiž stanoveny lhůty, počítané zpět od uplatnění odporu, hrozilo by, že při zdlouhavém vyřizování sporů a při následujícím odvolacím řízení, by věřitel získal exekuční titul až po zákonem stanovené lhůtě pro uplatnění odporu. Dlužník by pak měl bezpochyby snahu, aby taková situace nastala.[29]

Právní úkon, kterému věřitel pro zkrácení své vymahatelné pohledávky s úspěchem odporoval, neměl vůči věřiteli právní následky potud, že věřitel mohl uspokojení své pohledávky požadovat z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova jmění. Nebylo-li to dobře možné, měla být dána náhrada.[30]

Po roce 1963 se předpisy týkající se odpůrčího práva přesunuly již ve značně redukované podobě do zákoníku mezinárodního obchodu (zákon č. 101/1963 Sb.), kde byly obsaženy v §§ 40 a násl.

 

 

[1] Ust. § 953, zák. č. 946/1811, obecného zákoníku občanského

[2] Zák. č.36/1884 ř.z., odpůrčí řád

[3] Ust. § 2 odst. 3 odpůrčího řádu, cís. nař. 337/1914

[4] Ust. § 8 odst. 1 odpůrčího řádu, cís. nař. 337/1914

[5] Hulmák, M.: Odporovatelnost právních úkonů v českém právu, s. 554 a násl.

[6] Ust. § 205a odst. 1, Zák. č. 117/1852, ve znění po novele z r.1914

[7] Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 29

[8] Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 30

[9] Ust. § 35, zák. 64/1931, konkursního řádu

[10] Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 35

[11] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu konk.ř., str. 122 in Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 31

[12] Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 31

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR, Rc 13567 Rv I. 1432/32, Vážný 33, XVI. A 582

[14] Voska, J.: op. cit., § 32

[15] Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, §§ 33, 34

[16] Ust. § 36, zák. 64/1931 Sb., konkursního řádu

[17] Voska, J.: op. cit., §§ 36, 37

[18] Voska, J.: op. cit., § 38

[19] Voska, J.: op. cit., § 40

[20] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu konk.ř., str. 122 in Voska, J.: Komentář ke konkursímu řádu, zák. č. 64/1931 Sb., Praha 1931, § 41

[21] Voska, J.: op. cit., § 41

[22] Ust. § 42, odst.1,  zák. 64/1931 Sb., konkursního řádu

[23] Voska, J.: op. cit., §§ 42, 43

[24] Ust. § 44, odst.1,  zák. 64/1931 Sb., konkursního řádu

[25] Voska, J.: op. cit., § 45

[26] Ust. § 46, odst.1,  zák. 64/1931 Sb., konkursního řádu

[27] Voska, J.: op. cit., § 46

[28] Chalupa, R.,: Odporovatelnost právních úkonů, Obchodní právo č. 6, 1995, s.11

[29] Chalupa, R.,: Odporovatelnost právních úkonů, Obchodní právo č. 6, 1995, s. 11

[30] Ust. §§ 46-52, Zák. č.141/1950 Sb., občanského zákoníku